Timotheé de Fombelle: Vango

 

CESTA ANDĚLŮ

 

Paříž, duben 1934

 

Na dlažbě leželo čtyřicet mužů v bílém.

Jako by člověk viděl sněhové pole. Vlaštovky s křikem přelétávaly těsně nad jejich těly. Té podívané přihlížely tisíce diváků. Chrám Matky Boží v Paříži rozestřel nad shromážděným davem svůj stín.

Město kolem jako by se najednou pohroužilo do rozjímání.

Vango ležel s čelem přitištěným ke kameni. Poslouchal vlastní dech. Myslel na život, který ho přivedl až sem. Pro jednou neměl strach.

Myslel na moře, na slaný vítr, na některé hlasy, některé tváře, na teplé slzy ženy, která ho zvedla.

Teď  na prostranství před chrámem pršelo, ale Vango to nevnímal. Ležel natažený na zemi mezi svými druhy a nedíval se, jak rozkvétá jeden deštník po druhém.

Vango neviděl dav shromážděných Pařížanů, slavnostně oblečené rodiny, zbožnost starých dam, děti, které se jim pletly pod nohama, malátné holuby, tanečky vlaštovek, zevlouny stojící na drožkách ani zelené oči, tam, stranou, které hleděly jen na něho.

Pár zelených očí zalitých slzami, schovaných pod závojíčkem.

Vango nechával oči zavřené. Nebylo mu ještě dvacet. Byl to velký den jeho života. Uvnitř ho zaplavilo hluboké štěstí.

Za chvíli se stane knězem.

„Sladká pošetilost!“

Ta slova procedil mezi zuby nahoře zvoník z Matky Boží a loupl očima směrem k prostranství. Čekal. Pozval Klárku na vajíčko na měkko do své věže.

Věděl že nepřijde, jako všechny ostatní. A zatímco pod obrovským zvonem v kastrolu už začínala vřít voda, zvoník hleděl na mladé muže, kteří budou vysvěceni na kněze. Ještě pár minut zůstanou ležet na zemi a pak se zaslíbí navždy.  V téže chvíli Simon zvoník padesát metrů nad davem nedostával závrať z výšky, ale spíš z těch životů, rozprostřených odevzdaně na zemi, které skočí do neznáma.

„Pošetilost,“ opakoval. „Pošetilost!“

Pro všechny případy se pokřižoval a vrátil se ke svým vajíčkům.

 

Zelené oči nepřestaly hledět na Vanga.

Byla to šestnácti- nebo sedmnáctiletá dívka v popelavě zbarveném sametovém kabátku. Rukou prohmatávala kapsu, ale žádný kapesník nenašla. Hřbetem bílé ruky tedy vklouzla pod závojíček a utřela si slzy z tváří. Kabátek už měla zmáčený deštěm.

Dívka se otřásla a upřela oči na druhou stranu prostranství.

Jakýsi muž prudce otočil hlavu. Pozoroval ji. Byla si tím jistá. Všimla si ho toho dopoledne už podruhé, ale v hloubi paměti si vybavovala, že ho už někde viděla.  Vosková tvář, bílé vlasy, jemný knírek a brejličky zavěšené na kovovém řetízku. Kde ho jen už zahlédla?

Zaburácení varhan ji přivedlo zpátky k Vangovi.

Byla to slavnostní hodina. Starý kardinál vstal a začal scházet dolů k mužům v bílém. Odstrčil deštník, který nad ním roztáhli, a nepřijal žádnou ruku nabízející mu pomoc na schodech.

„Nechte mě být!“

Držel těžkou arcibiskupskou berlu a každý krok vypadal jako malý zázrak.

Kardinál byl starý a nemocný. Toho rána mu dokonce jeho lékař Esquirol zakázal sloužit mši. Kardinál se zasmál, poslal všechny pryč a vstal z postele, aby se oblékl. Jakmile osaměl, povolil si malé zasténání při každém pohybu. Před lidmi byl jako skála.

Teď scházel v dešti po schodech dolů.

Před dvěma hodinami ho při pohledu na rostoucí černá mračna prosili, aby dal přesunout obřad do chrámu. Znovu se nedal zlomit. Chtěl, aby se obřad konal venku, před lidmi, ve světě, do něhož budou ti mladíci uvrženi na celý život.

„Jestli se bojí, že dostanou rýmu, ať si vyberou jiné povolání. Zažijou ještě jinačí slotu.“

Na posledním schodu se kardinál zastavil.

Jako první si všiml, že na prostranství se něco děje.

Zvoník Simon nahoře nic netušil. Vložil vejce do vody a začal počítat.

Kdo mohl tušit, co se semele přesně za tu dobu, než se uvaří vejce na měkko?

Tři  minuty a osud se může úplně zvrátít.

Když se voda začala opět vařit, proběhl davem počínají posledními řadami stejný neklid. Dívka se zase zachvěla. Na prostranství se něco dělo. Kardinál zvedl hlavu.

Asi dvacítka osob si razila cestu mezi diváky. Mručení vzrůstalo. Sem tam se ozval nějaký výkřik.

„Nechte je projít!“

Čtyřicet seminaristů se ani nepohnulo. Jen Vango pootočil hlavu a položil si tvář a ucho na zem jako Apač. Viděl, že za první řadou se míhají nějaké stíny.

Hlasy se ozývaly zřetelněji.

„Co se děje?“

„Rozestupte se!“

V davu zavládla nedůvěra. Před dvěma měsíci zůstalo při nepokojích na náměstí Svornosti několik mrtvých a stovky zraněných.

„To je policie,“ vykřikla jakási žena, aby dav upokojila.

Někoho hledali. Věřící se snažili rozruch utišit.

„Psst!... Mlčte!“

Padesát devět vteřin.

Zvoník pod zvonem stále ještě počítal. Myslel na Klárku, která mu slíbila, že přijde. Díval se na bednu, kde bylo prostřeno pro dva. V  kastrolu na vařiči to nahlas vřelo.

Klerik v albě přistoupil ke kardinálovi a něco mu šeptal do ucha. Hned za ním mačkal v ruce klobouk malý kulaťoučký muž. Byl to komisař Boulard. Prozradila ho jeho hluboko převislá psí víčka, bambulatý nos a růžové tváře, ale hlavně svítící živá očka. Auguste Boulard. V dubnovém lijáku vytrvale číhal na sebemenší známku pohybu mezi mladíky nataženými na zemi.

Minuta dvacet vteřin.

V tu chvíli se jeden z nich zvedl. Nebyl moc velký. Roucho měl ztěžklé deštěm. Tvář celou zmáčenou. Otočil se kolem své osy mezi nehybnými těly. Ze všech stran vystoupili z řady policisté v civilu a postoupili o krok blíž k němu. Mladík spojil ruce, potom je nechal klesnout dolů. V očích mu propluly všechny mraky z oblohy.

Komisař zvolal:

„Vango Romano?“

Chlapec sklopil hlavu.

Někde v davu se všemi směry zatřepetal pohled páru zelených očí jako motýli v síti. Co chtějí Vangovi?

Ten se v tu chvíli dal do pohybu. Překročil své kamarády a vydal se směrem ke komisaři. Policisté se zvolna blížili.

Cestou si Vango svlékl albu a objevil se v černých šatech. Zastavil se před kardinálem a poklekl.

„Odpusťte mi, otče.“

„Cos provedl, Vango?“

„Já nevím, Monsignore, snažně vás prosím, věřte mi. Já nevím.“

Minuta padesát.

Starý kardinál uchopil oběma rukama berlu. Opřel se o ni celou svou váhou, paži a rameno ovinuté kolem pozlaceného dřeva jako břečťan kolem stromu. Smutně se rozhlížel kolem sebe. Znal každého z těch čtyřiceti mladíků jménem.

„Věřím ti, chlapče, ale obávám se, že jsem sám.“

„Už to je hodně, jestli mi opravdu věříte.“

„To nebude stačit,“ zašeptal kardinál

Měl pravdu. Boulard a jeho muži byli od nich už jen pár kroků.

„Odpusťte mi,“ znovu poprosil Vango.

„Co ti mám odpustit, když jsi nic neprovedl?“
              Ve chvíli, kdy mu komisař Boulard pokládal ruku na rameno, Vango odpověděl kardinálovi:

„Tohle chci, abyste mi odpustil…“

A pevně popadl komisaře za ruku, vstal a zkroutil mu ji za záda. Mrštil jím k jednomu z jeho mužů.

Vango několika skoky unikl dvěma policistům v civilu, kteří se za ním rozběhli. Třetí namířil zbraň.

„Nestřílejte,“ zařval Boulard stále ještě na zemi.

V davu se strhla vřava, ale kardinál ji jediným pohybem ruky utišil.

Vango vyběhl po pár schůdcích. Hejno dětí z kostelního sboru se s křikem rozprchlo. Policisté si připadali jako na školním dvoře. Na každém kroku zakopli o nějaké dítě nebo jim vrazila do břicha něčí blonďatá hlava. Boulard zakřičel na kardinála:

„Řekněte jim, ať se seřadí! Koho tady poslouchají?“

Kardinál uchváceně ukázal prstem nahoru.

„Jenom Boha, pane komisaři.“

Dvě minuty třicet vteřin.

Vango se ocitl před hlavním portálem katedrály. Zahlédl, jak malá, trochu kulatá žena, bledá jako svíce, zmizela za křídlem dveří a zavřela je za sebou. Vrhl se proti dřevěným dveřím.

Z druhé strany byly zavřené na závoru.

„Otevřete!“ křičel Vango. „Otevřete mi!“

Třesoucí se hlas mu odpověděl:

„Vím, že se to nesmí. Je mi to líto. Nechtěla jsem udělat nic špatného. To zvoník si se mnou sjednal schůzku.“

Žena za dveřmi plakala.

„Otevřete,“ opakoval Vango. „Vůbec nevím, o čem to mluvíte. Jenom po vás chci, abyste otevřela.“

„Vypadal tak mile… Moc vás prosím. Jmenuji se Klára. Nejsem špatná holka.“

Vango za sebou uslyšel hlasy policistů. Podklesávaly mu nohy.

„Nic vám nevyčítám, slečno. Jenom potřebuji vaši pomoc. Otevřete mi dveře.“

„Ne… Já nemůžu… Bojím se.“

Vango se otočil. Před portálem se sochařskou výzdobou ho obkroužilo deset mužů.

„Ani hnout,“ řekl jeden z nich.

Vango se přitiskl zády k portálu zdobenému mědí. Zamumlal:

„Už je pozdě, slečno, příliš pozdě. Hlavně teď neotvírejte. Neotvírejte pod žádnou záminkou. Půjdu jinudy.“

Udělal krok směrem k mužům, potom se otočil a zvedl oči. Byl to portál Posledního soudu. Znal ho nazpaměť. Kamenná krajka vytesaná kolem dveří. Vpravo bylo vidět odsouzence v pekle. Vlevo ráj s anděly.

Vango dal přednost cestě andělů.

V ten okamžik přišel komisař Boulard. Když zjistil, co se stalo, div neomdlel.

Ani ne za vteřinu se Vango Romano vyšplhal po první řadě soch. Byl pět metrů nad zemí.

Tři minuty.

Zvoník Simon, který nic neviděl, vytáhl sběračkou vejce.

Vango jako by se po fasádě spíš klouzal než šplhal. Prsty se chytal i toho nejmenšího výběžku. Jeho ruce a nohy se přemisťovaly bez námahy. Jako by plaval směrem nahoru.

Dav  ho sledoval s otevřenými ústy. Jedna dáma omdlela a sesula se ze židle jako kus hadru.

Pod zdí pobíhali policisté všemi směry. V komisaři by se krve nedořezal.

Ozval se první výstřel. Boulard z posledních sil vykřikl:

„Přestaňte! Řekl jsem vám, abyste nestříleli.“

Ale výstřel nevyšel ze zbraně policisty. Jeden z nich zrovna bez valného výsledku nastavoval záda kamarádovi. Ti ubožáci se dostali jen osmdesát centimetrů nad dlažbu. Ostatní se snažili otevřít dvoutunová vrata svými nehty.

Další rána.

„Kdo vystřelil?“ vykřikl Boulard a popadl jednoho ze svých mužů za límec. „Zjistěte, kdo střílí a přestaňte se tlačit na ty vrata. Proč chcete dovnitř? Zapálit si svíčku?“

„Chtěli jsme ho chytit ve věžích, komisaři.“

„Tamhle je severní schodiště,“ ukazoval Boulard nervózně vlevo. „Rémi a Avignon zůstanou se mnou. Chci vědět, kdo na toho mého sokolíka střílí.“

Vango už vyšplhal na galerii králů. Vztyčil se a chytil se sloupo. Klidně oddychoval. V jeho tváři se zračily stejnou měrou odhodlanost i zoufalství. Díval se na dlažbu. Sledovaly ho tisíce párů vyvalených očí. Kulka sestřelila kamennou korunu hned vedle jeho hlavy a na  tvář  mu sedlo mračno prachu. Spatřil, jak se dole točí kolem dokola komisař, jako by přišel o rozum.

„Kdo to udělal?“ zařval Boulard.

Ten, co střílel nahoru, nebyl od policie. Vangovi to došlo hned.

Měl na náměstí ještě jiné nepřátele.

Znovu začal šplhat, několika pohyby se přesmykl k rozetě.

Šplhal teď po nejkrásnějším mozaikovém oknu na světě, jako když se pavouk přesouvá po pavučině.

Dav dole ztichl. Zcela oněměl, unešený pohledem na chlapce zavěšeného na západním mozaikovém okně Chrámu Matky Boží.

Kolem okna prolétávaly v sevřeném šiku vlaštovky, jako by Vanga svými opeřenými tělíčky chránily.

Simon se slzami v očích odřízl nožem čepičku skořápky prvního vejce. Tak zase nepřijde.

„Svět je smutný,“  řekl potichu.

Když uslyšel zavrzání dřevěného schodiště vedoucího na zvonici, strnul a zamumlal:

„Slečno?“

Podíval se na druhé vejce. Zmateně si na chvíli pomyslel, že štěstí už stojí na dveřmi.

„Kláro? To jste vy?“

„Čeká na vás dole.“

Byl to Vango, druhá střela ho lehce škrábla, když chytal balanc na galerii  chimér.

„Potřebuje vás,“ řekl zvoníkovi.

Simonovi zrovna zaplesalo srdce. Ještě nikdy ho nikdo nepotřeboval.

„A ty? Kdo jsi ty? Co tu děláš?“

„Já nevím,“ řekl Vango. „Nemám tušení. Taky vás potřebuji.“

 

Na náměstí se zatím jiná dívka, ta se zelenýma očima a v popelavě šedém plášti, prodírala davem. Ve chvíli, kdy Vango začal utíkat, všimla si muže s voskovou tváří, jak vytahuje zpod kabátu zbraň. Vrhla se jeho směrem, ale pohyb přihlížejících jí znemožnil přiblížit se k němu. Když dav obešla z druhé strany, byl už pryč.

Nebudila už dojem zádumčivého zmoklého kotěte jako před chvílí. Teď jako lvice utržená ze řetězu porážela všechno, co jí stálo v cestě.

Vtom uslyšela první výstřel. Nějakým šestým smyslem hned pochopila, že míří na Vanga. Při druhém výstřelu obrátila oči k nemocnici, která lemovala východní stranu náměstí. A vtom muže spatřila. Zaujal postoj v prvním patře. Pistole vyčnívala z rozbitého okna a ve stínu se rýsoval mrazivý odraz zabijákovy tváře. Byl to on.

Pohlédla vzhůru. Vango držel rovnováhu. Nebesa ho v posledním okamžiku vyrvala jeho osudu. Pro ni teď zase všechno bylo možné. Za podmínky, že Vango přežije.

Dívka se zelenýma očima se rozběhla k nemocnici.

 

Najednou se na nebi nad Chrámem Matky Boží vynořilo obrovské monstrum. Při pohledu na něj dav téměř zapomněl, co se děje na zemi. Připlula vzducholoď lesknoucí se v dešti, dlouhá a majestátní jako katedrála.

Bylo jí plné nebe.

Hugo Eckener, starý kapitán vzducholodi Graf Zeppelin, hledal dalekohledem siluetu svého přítele na prostranství před chrámem. Odklonil zpáteční let z Brazílie k Bodamskému jezeru směrem přes Paříž, aby stín vzducholodi provázel velký okamžik Vangova života.

Při třetím výstřelu mu došlo, že něco není v pořádku.

„Musíme odtud, kapitáne,“ řekl jeho první důstojník Lehmann.

Zbloudilá kulka by mohla proniknout obalem balonu, který skrýval ve svých zářících útrobách šedesát cestujících a členů posádky.

Na zemi zazněl ještě jeden výstřel.

„Rychle, kapitáne…“

Eckener si nasadil brýle a smutně prohlásil:

„Ano, zvedáme kotvy.“

 

Dole spadla k Boulardovým nohám mrtvá vlaštovka.

A zvony Chrámu Matky Boží začaly vyzvánět.

 

(…)

 

15

TROSKY ZAHRADY

 

Na moři u Sicílie, o měsíc později, 16. února 1937

 

Najednou Vango zahlédl ostrovy.

            Severozápadní vítr před cílem zpomalil plavbu. Cestou jim zkřížila mlha. Ale konečně se objevily Liparské ostrovy.

            Vango netušil, jakou náhodou se  ta šňůra kamenů, zeleně a ohně uprostřed moře stala středem jeho života, jeho počátkem. Sedm ostrovů a spousta malých ostrůvků je jediné místo, kde mohl začít znovu dýchat.

            Seděl pod stožárem a objímal kolena rukama. Slunce v plachtách kolem něho vrhalo odlesky šafránové barvy. Vedle seděla žena s kuřaty v dřevěné krabici. Nechávala je zobat do svého prstu. S rouškou, jíž se chránila před sluncem, se podobala Panně Marii. Kolem spala desítka cestujících, jako by všichni byli na ten úchvatný obzor zvyklí. Vango hledal očima  sloup dýmu nad Stromboli.

            Trvalo mu dlouho, než se sem dostal. Cestou se nahoře ve Francii zhroutil na jiném skalnatém ostrůvku. Málem zemřel.

            Protože když připlul parník do Cherburgu, připadal si ztracený. Cafarello si odnesl své tajemství do hrobu v Americe. Vango nevěděl, za jaký konec znovu uchopit svůj život. Několik dní strávil v tom malém normandském městečku blouděním mezi přístavem a nádražím. Parníky odplouvaly do Anglie, byl by se mohl vrátit do Skotska. Ale bál se toho, co by ho čekalo v Everlandu.

            Vydal se tedy na jih podél moře, několik dní ho cestou provázeli rackové, zapomněl jíst a spát. Pod nohama mu praskaly škraloupy z jíní. Děti ve vesnicích se ho bály.

            Uprostřed noci došel k úpatí Mont-Saint-Michel.

            Mohutný odliv smetl moře. Skála stála uprostřed písečné pouště osvětlené měsícem. Docela nahoře se rýsovala špička opatství, černější než noc. Zděšený, zmrzlý Vango stoupal ulicemi. Chtěl zabušit na obrovská vrata benediktinů a požádat o přístřeší, jako by konal pouť k pomyslnému Jeruzalému. Ale styděl se. Od té doby, co opustil New York, se nemyl. Neměl nikam namířeno. Na tom písečném útesu vypadal spíš jako troska než jako poutník. Vyšplhal se po zdi, držel rovnováhu na střechách. Jeho stín se komíhal pod měsícem. Šplhal po kostele a našel útočiště za pozinkovanými sloupy zvonice. Vyčerpaně si tam lehl. Archanděl Gabriel nad ním bděl.

            Vango si myslel, že přišel o rozum. Se zavřenýma očima poslouchal chvalozpěvy, zdálo se mu, že vidí blikání svící. Necítil chlad kamene. Sotva dýchal. Dole začala noční bohoslužba. Zpívající průvod mnichů vešel do chrámu. Ale bylo to, jako by procházeli Vangovou hlavou a tělem s pochodní v ruce.

            Neměl už sílu na jediný pohyb. Chtěl tam zůstat celý život. Prostoupila ho vůně kadidla Chvíli měl z té malátnosti strach. Zefiro mu řekl, ať už neutíká, ať se rozhodne. Ale zahnal každé pomyšlení na to, aby se vzchopil. Bylo mu dobře. Zapomněl na své vykořenění. Zima a únava ho zmohly.

            Nazítří ho tam našel jeden mnich. Rackové časně zrána ztropili povyk pod špičkou věže. Mnich byl zedník a chtěl odstranit případnou spoušť. Vyšplhal nahoru, přestože ráno se zde přehnalo krupobití.

            Zima byla velmi studená. Nahoru se lezlo tak zřídka, že si mnich myslel, že chlapec zemřel již dávno. Ledový vítr přinášel překvapení všeho druhu. Po jednom bouřkovém období našel pod touto zvonicí ryby. A proč by sem vítr nemohl zanést z útesu tohohle Cikána?  Bratr zedník přehodil přes Vangovo tělo plášť, požehnal mu. Až teď mu nahmatal puls a zjistil, že žije.

            Dva muži snesli Vanga do kostela na provazech. Našli pro něho prázdný pokoj a dali mu vlažné mléko. O tři dny později se mu už vedlo lépe. Ale úplně zapomněl na čas, využil jejich shovívavosti. Zůstal až do Vánoc, potom do Tří králů. Potom až do Popeleční středy.

            Zimní měsíce uběhly jako mávnutím proutku, jako tajemná minuta následující po probuzení. Vango si vzpomínal jenom na svobodu podobající se volnosti jeho dětství. Znovu nabyl síly. Mniši na něho pozapomněli. Každé ráno opouštěl záliv a chodil ve vysoké trávě. Objevil černého koně a nedal mu jméno. Sám, bez cizí pomoci,  se na něm naučil jezdit, jako první Indián světa. Živil se chlebem s máslem v kuchyni a malými mušlemi.  Chodil pěšky v moři proti ledovému proudu při přílivu. Nořil se do vody. V noci odcházel šplhat po zdi.

            Vango čekal. Sledoval bohoslužby vleže za chrámovými okny.

            Jednoho dne uviděl, jak vysoko na nebi krouží sokol. Když se obrátil ke klášteru, vzpomněl si na Mademoiselle, která kvůli němu zmizela, na neviditelný klášter, který truchlil pro Zefira. Jestlipak bratr Marko dokázal nahradit otce Zefira? Pomyslel na svůj dům. Věděl, že nejdřív ze všeho se musí vydat tím směrem.

            Vango nechal jeden průhledný safír v krabičce od soli v kuchyni, aby zaplatil za střechu nad hlavou a pohostinství. Vydal se zase na cestu. Bezejmenný kůň ho následoval až do první vesnice, potom se rozdělili.

 

            O několik týdnů později dorazil do Saliny přes přístav v Rinelle na západě. Měl v úmyslu obejít po pevnině divoký břeh a útesy, které oddělují tuto vesnici od samoty Pollara, kde vyrůstal.

            Houf děvčátek uvítal Madonu s kuřátky. Dovolila té nejmladší aby si jedno holátko vzala do rukou.

            Vango se na ně dlouho díval z nábřeží. Myslel na Lauru Viaggiovou a na její sestry. Tady, ve sladké vůni moře vyrostly. A nezůstalo po nich vůbec nic.

            „Nesmíš ho moc tisknout,“ říkala dáma. „Jako by to byl motýl.“

            Holčička byla tak horlivě poslušná, že jí kuře uteklo mezi prsty. Ozval se smích.Kuřátko pelášilo po rybářských sítích. Vango se za ním rozběhl a proklouzl mezi hromady beden. Děti tleskaly. S křikem se rozběhly za ním, ale Vango si na kuřátko počíhal a naznačoval jim, ať jsou zticha. Čekal dlouho, dokonale schovaný za dvěma velkým plováky. Kuřátko si myslelo, že se zachránilo a tři metry od něho se vzpamatovávalo z útěku.
 

            Augustin Avignon měl na hlavě slaměný klobouk. Minul houf dětí, které zřejmě na něco čekaly v přístavu. Byla s nimi nějaká žena. Něco jako živý obraz. Vypadali velmi soustředěně, všichni se dívali směrem ke kuřátku krčícímu se u plováku. Děti ani nedutaly. Avignon si dokonce pořídil jejich fotografii.

            Ale jeden z rybářů, kteří ho doprovázeli, ho zatahal za ruku. Parťák už na ně čekal v loďce. Dohodli si cenu na jeden den. Nesměla je zastihnout noc. Nastoupil na loď. Muži mu neustále něco říkali. Avignon jim nerozuměl ani slovo.

            Když vypluli z přístavu v Rinelle, Avignon uslyšel křik. Nejspíš se něco strhlo kolem kuřete. Děti ho asi chytily. Všechny se navěsily na jednoho z nich, kterého nebylo vidět.

            „Avanti!“ řekl jeden rybář.

            „Ne,“ opravil ho Avignon. ,Ne ,Avanti‘!“

            Pečlivě rozložil mapu Sicílie. Přejel prstem po malé šedé skvrně, ostrovu, který Boulard obtáhl červeně, a pečlivě slabikoval:

            „A-li-cu-di.“

 

            Vango nesl v bedýnce čtyřiadvacet vajec. Darovala mu je Madona s kuřátky. Nad Pollaru vyšel v poledne. Prohlížel si pár domků roztroušených na dně toho oblouku spečené země lomícího se směrem k moři na dvě části. V této roční době slunce na dno kráteru ani nedosáhlo.

            Vango pomalu sestupoval dolů. Občas se zastavil a díval se na bílou barvu  svého domu. Byl by rád, kdyby se nad ním vinul kouř z komína. Líbilo by se mu, kdyby se na terase objevila Mademoiselle. Pozoroval ostatní ostrovy na obzoru a vzdalující se skvrnu bílé plachetnice. Na každém kroku lámal stonky suchého fenyklu, bál se, aby nešlápl na ptáčata, která se mu vrhala pod nohy. Cítil vlhkost ve stružkách lávového kamene.

            Na chvíli se zastavil před bývalým útočištěm Mazzetty. Vstup byl zatarasen větvemi. V kameni byl ještě zapuštěný kruh na připoutání osla.

            Vango se vydal ke dvěma bílým kostkám svého domu. Kolem se rozhostila svěžest a stín. Našel klíč ve vykotlaném olivovníku, položil vejce na terasu a otevřel dveře.

 

            Avignon se díval na loďku se staženou plachtou, která na něho čekala dole. Doufal, že ho tu nenechají. Zaplatil jim předem. Stoupal už dvě hodiny, ale kamenných schodů před ním přibývalo. Ostrov Alicudi nebral konce.

            Avignon si uvědomoval, jak je tento výšlap důležitý. Voloj Viktor říkal tomu útočišti ,doupě‘. Shromáždil o něm bezpočet informací, seznam jmen všech, kdo se v něm ukrývali, Zefirův dopis do Vatikánu, vysvětlující jeho projekt, nezískal však jediný údaj o umístění ,doupěte‘. Viktor nechal prohledat kapsy papeže a jeho sekretářů, navštívit neprobádané končiny Evropy, všechny možné skrýše, orlí hnízda, ostré vrcholky s dutinami a opuštěné doly. Klidně by nechal uvařit tři čtyři kardinály jako humry, aby je přinutil mluvit.
            Avignon Viktorovi o své výpravě nic neřekl. Voloj Viktor mu neodpustil, že nezlikvidoval Boularda, když za ním sám přišel do jeho bytu požádat o přístřeší. Avignon zde byl tudíž jako průzkumník. Když najde doupě, požádá Viktora, aby mu za ten objev vrátil svobodu. Policista by možná mohl začít od nuly, smazat všechny své hříchy. Nechtěl už vést existenci rozpolcenou na dvě části: sloužit a zrazovat zároveň, v každém okamžiku.

            Dvojí život začal vést hned po válce, kvůli drobnému katalánskému darebákovi, krejčímu, kterého skřípl a on mu slíbil, že když ho nechá na svobodě, přihraje mu brzy Viktora.

            Zatknout Voloje Viktora! Avignon konečně našel příležitost, jak oslnit komisaře Boularda a stoupnout v jeho očích. Přistoupil na to. Ale krejčí svůj slib dlouho oddaloval. Týden co týden žádal další a další služby, které mu Avignon poskytoval. Soukolí se začalo otáčet. Katalánec ho vyhledal v jednom sklípku na předměstí Saint-Martin. Tichým a vlídným hlasem mu nabídl obleky šité na míru. Avignon začal krást Boulardovy spisy, předával vzkazy do věznic, hasil politické aféry.

            Toho dne, kdy se poručík Avignon konečně měl setkat tváří v tvář s Viktorem, si uvědomil, že je příliš pozdě. Zkorumpovaný až na dřeň, stal se útočištěm všech pokoutních obchodníků. Nemohl už couvnout.

            Když nakonec Avignonovi představili Viktora, poznal v něm krejčího, kterého chtěl před deseti lety zatknout a který s ním od té doby manipuloval. Ten krejčík byl Voloj Viktor osobně. Jeden z mnoha jeho převleků. Úskok obchodníka se zbraněmi fungoval na jedničku. Avignon se ocitl v pasti.

 

            Avignon zrychlil krok. Prohlížel si ostrov kolem sebe. Kdo mohl žít v téhle kamenné suti? Boulard se určitě zmýlil.

            Rybáři se mu ostatně snažili dát najevo, že na té skále není nic k vidění. Nic. Vytáhl fotoaparát a vytáhl z kapsy tři oblázky.

            „Já být geolog. Já ne turista.“

            Dorozumíval se s nimi rukama a artikuloval, jako by mluvil s domorodci ze souostroví Nikobary.

            Konečně došel na téměř rovnou plošinu, která přetínala ostrov severním směrem. Pelášili před ním dva zajíci. Měl před očima pokyny komisaře Boularda. Záměr byl jasný. Musel přejít několik set metrů po vysoké náhorní rovině s horou po levé straně. Avignon tedy vylezl do poměrně prudkého svahu, sestoupil do trávy, zastavil se. Srdce se mu rozbušilo.

            Řada skal pod ním tvořila pravidelný čtverec, uspořádaný přesně tak, jak mu to načrtl Boulard.

Sestoupil do údolíčka.

            Avignon se sklouzl mezi dvěma skalami. Rozhlížel se kolem sebe. Vypadalo to jako pozůstatky dávné metropole, chrám navrácený přírodě. Z neviditelného kláštera se stala divoká zahrada. Kamenné zdi obklopovala hustá vegetace prorůstající úzkými otvory. Zavodňovací síť ze dřeva a z keramických trubek byla povětšinou rozbitá. Voda se vsakovala do země. Kolem větví ovocného sadu se ovíjely popínavé rostliny. Pod mandlovníkem pospával zajíc, který se zřítil na terasu. Nebyla tu žádná stopa lidského života, jenom vzpomínky na dávnou civilizaci.

            Před několika lety byly pro Koloniální výstavu pod Eiffelovou věží znovu postaveny chrámy Angkoru. Avignon je navštívil hned několikrát. Stejně jako v Paříži roku 1931, i teď se bál, že šlápne na hady nebo že ho mezi palmami pozoruje tygr.

            Odvážil se projít jedněmi dveřmi a objevil tmavé zcela prázdné místnosti páchnoucí spodní zemí. Podlaha byla vlhká. Přes okna zanesená špínou byl vidět nanejvýš mech, jímž byly pokryté některé zdi. Kam se poděli budovatelé tohoto místa?

            Avignonovo poslání skončilo fiaskem. Zůstal stát v místnosti bez světla. Jeho vyhlídky se ještě zhoršovaly. Zefiro nikde. Všichni odešli.

            Policista šel podél zdi, zastavil se před kamennou deskou zapuštěnou pod oknem. Ležela tam hromádka oranžových plátků. Sklonil se a zjistil, že jsou to slupky z mrkve. Ještě nestačily zčernat. Neležely tam tudíž déle než hodinu. Avignon vzal jeden do prstů.

            Nejdřív pomyslel na zajíce. Ostrov se jimi skutečně jen hemžil. Ale copak zajíci si loupou mrkev? Avignon o tom neměl tušení. Narodil se v Paříži a v životě na venkově nebyl. Mrkev byla oloupaná nožem. Ten zajíc v tom tedy uměl chodit! V knihách stálo, že některé velké opice používají nástroje…

            „Neotáčejte se.“

            Ale Avignon se otočil. Nebyl to orangutan. Byl to jenom Pippo Troisi.

 

 

 

16

BAŠTA ŽEN

 

Muž stál ve stínu klenby. V jedné ruce třímal nůž, v druhé mrkev. Byl to kulatý, několik dní neholený pantáta, vypadal jako ostrovní žebrák s roztrhaným kloboukem na hlavě.

            „Odejděte. Tady bydlím já.“

            „Hledám lidi, kteří tu bydleli dřív,“ řekl Avignon.

            Muž zavrtěl hlavou. Každý mluvil svou řečí a nerozuměli si. Avignon pronesl jedno z těch mála italských slov, která se naučil:

            „Mniši?“

            „Ti už tu nejsou. Už dávno ne.“

            Avignon položil slupku mrkve. Pochopil.

            „Kde… mniši…být?“

            Myslel si, že když pomotá pořadí slov, bude to srozumitelnější.

            „Odešli. Rovnou a bez okolků.“

            „Vy… být… mnich?“

            Avignon k němu chtěl přistoupit, ale Pippo ucouvl a zašermoval mrkví. Jeho tvář se teď ocitla na světle.

            „Řekl jsem vám, ať odejdete,“ vyhrkl.

            „A Zefiro?“

            „Kdo jste?“

            „Já… přítel… Zefiro.“

            „To jméno neznám.“

            Pippo Troisi špičkou mrkve naznačil, ať zamíří ke dveřím, a dodal:

            „Zmizte. Nikomu o mě neříkejte.“

            Avignon vyšel ven, prohlédl si ještě divokou zahradu a potom se vrátil za Pippem. Ten v kalhotách ustřižených pod koleny a obnošené košili vypadal jako tlustý Robinson, který v době, kdy tu žil Zefiro se svými muži, byl nejspíš ještě na houbách. Těsně vedle Pippa proběhl zajíc. Pippo ho odkopl do křoví.

            „Odcházím,“ řekl Avignon a zvedl ruce, jako by se vzdával.

            Pippo Troisi šel za ním několik set metrů. Avigon se několikrát otočil, aby se podíval na ruiny. V jednu chvíli to ještě zkusil jinak a zeptal se:

            „A Vango? Ty znát Vanga?“

            Ale Pippo Troisi na něho tak vytřeštil oči, že to raději vzdal.

            Když došli k úbočí ostrova, odkud byla vidět maličká rybářská loďka, Pippo se usadil na skále se zkříženýma nohama jako šéf indiánských Hurónů a dohlížel na jeho sestup.

            Pod Avignonem se cestou kutálely dolů kameny. Občas pokukoval po muži, který ho provázel očima. Trpěl víc, než na něm bylo vidět. Na tuhle cestu vsadil úplně všechno.

            Od moře ho ještě dělilo pět set metrů výškového rozdílu. Překonal ho za necelou hodinu. Rybáři spali pod plachtou, kterou si nad sebou napnuli jako plátno stanu. Avignon s nimi musel zatřást, aby je probudil.

            A Pippo Troisi konečně zahlédl, jak se loďka vzdaluje od břehu.

            Ještě chvíli čekal, pak se vydal na zpáteční cestu. Nejdřív šel pět minut směrem k tomu, co zbylo z neviditelného kláštera, potom se vydal jinou, sotva viditelnou cestou, která se točila po úbočích hory. Nahoře se celý udýchaný ujistil, že se bílá plachta vzdaluje, vynadal několika zajícům, kteří běželi kolem, a potom přešel labyrint neuspořádaných skal. Rozhrnul spoustu větví, odhrabal kulatý otvor do země. Vlezl do tunelu, hlavou napřed. Jako pokaždé, když se tam odvážil, nejdřív v otvoru uvízl. Začal venku zmítat nohama. Boky nebyly zrovna nejútlejší částí jeho těla. Ze všech sil se vzepřel se rukama.

            Když konečně ten úsek zdolal, ocitl se v téměř kolmo se svažující štole a sjel po ní dolů. Tam ho zachytili dva muži. Kryptu z černého kamene osvětlovaly dvě tlusté svíce pokapané nánosy rozteklého vosku.

            „Odpluli,“ řekl Pippo, když vstával ze země.

            Bratr Marko se obrátil ke třiceti mnichům neviditelného kláštera. Pippo Troisi dodal:

            „Nevím, kdo to byl. Hledal Zefira a Vanga.“

 

            Když se odstraní ze včelína včelí královna, včelí společenství zahyne. V úle prý zůstanou samí trubci. Roj se skryje a stanou se z něho opět divoké včely.

            Od zmizení Zefira žili mniši jako včely bez matky. Ve strachu. Opustili svůj klášter, nechali přírodu, aby zvolna zahladila jejich stopy a uchýlili se do této podzemní chodby. Kdyby se tam zatoulal nějaký návštěvník, Pippo měl za úkol sehrát scénku bláznivého Robinsona.

            Svému novému útočišti říkali ,bašta žen‘, protože v dávných dobách, když piráti přepadali ostrovy a chtěli je vyloupit, se tam skrývaly ženy. Muži tenkrát zůstávali na pobřeží, aby bránili domy. Ženy teď pod klenbami z temné lávy nahradilo třicet mnichů  v dlouhých hnědých kápích.

            V noci na ně museli myslet, na matky, dívky, děti, které čekaly jako oni ve tmě a možná zpívaly a bály se jako oni, že se objeví horda zabijáků. Dokud se mniši nedozvědí, co se stalo se Zefirem, budou se bát vetřelců.

            Přes den ovšem zůstávali venku. Úplně zdivočeli, plenili úly, strkali roje včel do děr v útesech. Nejhorší den Pippa Troisiho nastal, když musel otevřít ohradu s králíky. Díval se, jak jejich nestydaté zadky mizí v houští. Začal ta zvířata ještě víc nenávidět. Ale králíci si ho za to, že je tak štědře obdaroval, považovali víc než kdy jindy.

            Mniši tedy žili jako lovci a sběrači z jeskynních dob. Změnili svůj způsob života. Za úsvitu chodili sbírat ovoce a zakrslou zeleninu do bývalých zelinářských zahrad, trhali plody opuncií, lovili králíky lukem a šípy, lovili z vody, co se dalo. Nenechávali po sobě žádné stopy. Svá ohniště zasypávali hlínou. Bratr Marco, zavěšený na laně, večer sbíral med na útesu. Nabíral pak z něho každému mnichovi jednu lžíci jako lék.

            Ovocné stromy dávaly v teplém období dostatek ovoce. Ale jakmile přišla zima, třicet mnichů začalo na této skále jen obtížné přežívat. V neklidném moři nemohli lovit. Chytali ptáky na návnady, rozstrkané po skalách. Dvakrát týdně se malá skupinka zlodějů vypravila po setmění na moře a odplula na jiné ostrovy vyloupit sýpky a kurníky. Druhý den se pak ve vůni škvařícího se sádla a kukuřičných placek zahrabaných v popelu jeden po druhém zpovídali před jedním z nich. Ten jim s ubrouskem kolem krku dával rozhřešení znamením kříže.

         

            O několik ostrovů dál si Vango ve svém domě v Pollaře prohlížel dva předměty ležící na stole. Čutoru a knihu. Rozdělal oheň v krbu a zavřel několik okenic.

            Právě si opláchl obličej ve vědru vody a osušil se ubrouskem s vyšívanými popínavými růžemi. Byla noc. Prohledával dva dny dům svého dětství a jeho okolí, aby našel nějakou stopu, kterou zanechala Mademoiselle nebo její únosci. Nenašel nic jiného než tu neznámou knihu pod výlevkou a kovovou láhev, která plavala ve studni.

            Čutora byla prázdná, ale zavřená kovovým uzávěrem. Mohl ji sem hodit nějaký lovec, který si přišel sednout na okraj studny. Na jejím tvaru nebylo nic zvláštního, neobsahovala žádný zoufalý vzkaz s tajnou adresou srolovaný jako svitek pergamenu. Uvnitř nebylo nic jiného než kov.

            Ale na hrdle byl vyrytý medvěd. Kvůli tomu medvědovi ji položil na stůl. Takové zvíře mu připadalo exotické.

            Dlouho si medvěda stojícího na zadních nohou prohlížel.

            Další předmět, kniha, byl ruský slovník. Vango věděl, že přítomnost téhle knihy nic neznamená. Nikdy ji doma neviděl, ale Mademoiselle tam žila dlouho bez Vanga… Uměla rusky, mohla si knihu opatřit.

            Byla hlavně malá pravděpodobnost, že jeden z těch surovců, kteří unesli Mademoiselle, sem přišel se slovníkem jako se zbraní v ruce a při spěšném odchodu ho hodil pod výlevku. Ta kniha nic neznamenala, ale Vango ji vzal do rukou, otevřel a dlouze se nad ní zamyslel.

            Viděl se, jak ho po ztroskotání moře vyvrhlo i s Mademoiselle na pláž ve Scariu. Najednou si uvědomil, že všechno, co přežilo z jejich minulosti, všechno co nezmizelo v moři, sestávalo z jazyků, z písní, z kuchyňských receptů, z pohybů. Bylo to dědictví slov a chutí, které mu předala Mademoiselle. Nikdy ho nenapadlo ty jazyky nebo písně zkoumat.

            Proč rozuměl slovům v ruském slovníku? Proč vařila tu polévku nejlíp ze všech? Proč Vango pokaždé usínal při zpěvu řeckých ukolébavek? Odkud se vzaly ty popínavé růže, které vyšívala na ubrousky a které na ostrově vůbec nerostly? To všechno přicházelo z minulosti, vypovídalo o minulých tajemstvích a on to nikdy neslyšel. Každý okamžik jeho dětství se stal balíčkem zabaleným v hedvábném papíru a zůstal v něm uzavřený od prvního dne.

            A poklad? Vlastnil jednu jeho třetinu: podíl Mazzetty a jeho osla. Vango ho schoval jako pirát do nenalezitelné jeskyně na svém ostrově. Další dvě třetiny zmizely i s Cafarellem.

            Vango vzal slovník a čutoru a zamířil k oknu.

            Najednou skočil hlavou k zemi, schoulil se a jako klubko se odkutálel ke krbu. Celé to netrvalo déle než tři vteřiny.

            Položil oba předměty vedle sebe, počkal, až mu přestane bušit srdce. Přelétl místnost pohledem. Lehce se zvedl, ohnutý až k zemi přešel k druhému oknu. Podíval se škvírou v okenici a znovu se schoulil.

            Vango se plazil ke dveřím. Tentokrát ani nemusel namáhat oči. Také z této strany bylo slyšet praskání v křoví. Dům byl obklíčen. Viděl přinejmenším pět stínů. A dva jsou určitě ještě vzadu.

            Je to jisté. Našli jeho stopu. Otočil klíčem ve dveřích.

Vango uchopil vědro vody, ve kterém si myl obličej. Nalil ho na poslední řeřavé uhlí, které už přestávalo doutnat a zhasínalo. Místnost byla ponořena do tmy. Vango uslyšel vrznutí kliky. Zamkl dveře právě včas.

            Někdo chodil po střeše. Vango věděl, že po příjezdu na ostrov se nechoval zrovna opatrně. Nemohl si odepřít, aby si nezahrál s těmi dětmi, které ho nosily na ramenou. A to všechno kvůli jednomu zaběhlému kuřeti! Myslel si, že když přistane v přístavu v Rinelle, nikdo si ho ani nevšimne. Měl se okamžitě vydat po divokém břehu podél moře. Ale on nejdřív dělal klauna kvůli úsměvu tří holčiček, kvůli vzpomínce na Lauru Viaggiovou a její sestry.

            Jak odsud zmizet? Znal dobře tuhle kostku nabílenou vápnem. Žádná úniková cesta odtud nevedla. Všechna okna byla hlídána. Kouřovodem se dala sotva prostrčit ruka. Nebyl tam sklep, půda ani žádná skrýš. Mohl jenom bojovat.

            Pár kroků od něho vylomili dřevěným páčidlem první okenici. Oknem proniklo trochu světla hvězdné noci, ale sklo se okamžitě vysypalo, jako by ho noční zář roztříštila. Dírou se provlékla ruka a otočila okenní klikou. Vango se vrhl pod okno. Zůstal ve tmě.

            Něčí stín překročil okno. Vango ho potichu a bez hlesu chytil a mrštil jím na zem. Uhodil ho do zátylku. Muž mu omdlel pod rukama. Dovnitř se odvážil druhý stín a Vango ho zneškodnil týmž způsobem. Zvenčí bylo slyšet jenom šustění oblečení. Uběhla minuta. Vango slyšel přidušené hlasy z druhé strany domu. Přestože byla zima, byl zmáčený potem, zděšený tím, že se mu o nohy opírala dvě těla. Osm roků na útěku zocelilo jeho pud sebezáchovy. Bál se, čeho všeho je schopen.

            Třetí muž se mu vytrhl a dokutáleli se spolu až ke krbu. Vangovi se podařilo zacpat mu ústa rukou, ale muž se zuřivě bránil. Vangu ucítil u ramene ruský slovník, popadl ho palcem a ukazováčkem a rázným úderem svého nepřítele omráčil. Muž se složil na zem. Vango taky popadl uvolněnou kovovou kliku a vrátil se pod okno, vyzbrojen těmi dvěma zbraněmi.

            U nohou mu předl čísi hlas. Jeden z mužů přicházel k sobě. Slova, která vydával, byla nesrozumitelná. Vango mu už málem otloukl o hlavu slovník, ale jak začal mávat knihou, pochopil, co říká.

            Nemluvil rusky. Byla to stará řečtina. Začátek Evangelia svatého Jana: ,Na počátku bylo Slovo…‘

            Vamgo položil knihu.

            „Bratr John?“

            „Vango?“ zeptal se muž šklebící se bolestí. „To jsi ty?“

            Jiný hlas zavolal na bratra oknem.

            „Tady jsem. Je tu Vango!“

            Čtvrtý muž vlezl oknem.

            „Vango? Co tu děláš?“

            „A vy?“

            „My máme nahoře hlad.“

            „Hlad?“

            „Pippo Troisi nám řekl, že tenhle dům je už dlouho opuštěný. Hledali jsme něco k jídlu. Kde jsou ostatní?“

            „Jsou tady.“

            „A bratr Pierre?“

            „Myslím, že to schytal do hlavy. Moc mě to mrzí.“

            „Kdo to udělal?“

            Vango pokrčil rameny. Mnich pochopil.

            Objevil se poslední stín. Bylo jich pět. Pět mnichů-gentlemanů a zlodějů, s velkými pytli přes ramena, oblečených v barvách noci.

            „Spusťte vědro do studny,“ řek bratr John. „Chci, aby se ostatní probrali. Budeme je muset donést až k lodi.

            „Půjdu s vámi. Pomůžu vám,“ řekl Vango. „Chci mluvit s bratrem Markem.“

            „Máš něco k jídlu?“

            „Vajíčka.“

            „Kolik?“

            „Čtyřiadvacet.“

            „Pippo nás má čekat na pláži.“

 

            Pippo Troisi na pláži nebyl. Obeplul útesy až k přístavu Malva a tam připevnil loďku k bóji. Potom vklouzl do moře a doplaval až k molu. Teď seděl zády k boudě madam z přístavu, Piny Troisiové, své ženy, a poslouchal.

            Pippo Troisi sem teď zavítal pokaždé, když převážel mnichy-poberty. Poprvé se sem odvážil v předvečer Štědrého večera, a slyšel, jak si jeho žena s někým povídá. Byl to doktor Basilio. Vyprávěla mu, jak čeká, jak je trpělivá. Líčila mu, jak jednoho dne loď přiveze Pippa zpátky. Basilio jí odříkával jízdní řády lodí a odkud připlouvají. Pippo poslouchal celý rozrušený.

            Skoro pokaždé, když sem večer zavítal, slyšel doktorův hlas. Pina a Basilio se stali dobrými přáteli. Doktor naslouchal Pippově ženě. Snažil se pochopit její svět a co ji sem zavedlo. Sám zase vyprávěl o něčem jiném, o svých pacientech.

            Pokaždé mu připravila malou večeři, jejíž vůně dráždila Pippovo chřípí. Toho večera poznal vůni nastavovaných nudlí, které krájela do cukin. Pippovi se sbíhaly sliny.

            Uslyšel bouchnutí petrolejky za tenkou dřevěnou přepážkou, a jako když se napíná prostěradlo.

            „Vracím se z Lipari,“ řekl Basilio.

            „Viděla jsem vás, jak přijíždíte dnes ráno v devět dvacet sedm.“

            „Ve střeženém domě tam bydlí ten starý muž. Strávil sedm let na galejích. Umírá.“

            „Vy se o něho staráte?“

            „Ano. Je to komunista z Benátek. Pan Mussolini ho nemá rád. A tak ho umístil sem. Už je tu sedm let.“

            „V životě jsem žádného komunistu neviděla,“ řekla Pina. „Jak vypadá?“

            Pippo za přepážkou se musel té otázce zasmát.

            „Vlastně to ve skutečnosti žádný komunista není. Strávil čtyři roky v Moskvě a to ho změnilo. Ale tváří se, že je, aby pozlobil vládu.

            Utřel si rty.

            „Jestli se jednou ten váš Pippo vrátí, bude to jiný člověk. Hodně se změní.“

            „Já taky,“ řekla. „Naštěstí.“

            Pippo Troisi napjal uši.

            „Vy se toho nebojíte?“

            „Ano, bojím. Naštěstí.“

            A hned dodala:

            „Vy jste se jí ze začátku nebál?“

            Oba přátelé občas mluvili o ženě, na kterou Basilio nemohl zapomenout. O Mademoiselle.

            „Jenomže té jsem nanejvýš tiskl ruku.“

            „Jak dlouho už to je?“ zeptala se.

            „Ani to nepočítám. A vy?“

            Znal Pininu vášeň pro čísla. Říkala: ,Když ty dny nebudu počítat, k čemu bude každý den navíc?‘

            „Tak kolik?“ zeptal se znovu Basilio.

            „Odešel už před sto dvaceti dvěma měsíci, dvěma týdny a třemi dny.“

            Pippo Troisi odešel celý dojatý jako pokaždé, když sem přišel. Běžel až k moři, doplaval k loďce, málem ji porazil, když na ni lezl. Začal veslovat pod hvězdami, celý zmáčený. Myslel na Pinu.

            V maličké boudě Piny Troisiové Basilio právě říkal:

            „Víte, ten dopis, co jsem vám o něm říkal… Ten dopis, co mi poslala.“

            „Ano. Opakujte mi tu větu, co máte tak rád.

            ,Trochu mě změnilo, že jsem tak daleko od nás.‘

            „Ano, daleko od vás. Vzpomínám si.“

            „Byla v něm taky obálka pro toho chlapce. Pro Vanga.“

            „Vango, ten hoch z Pollary,“ řekla.

            „Už dávno tu není. Nevím, jestli je to dobře, ale udělal jsem to: ten dopis jsem otevřel.“

            „Dnes?“

            „Ne, už před několika týdny.“

            „To jste mi neřekl.“

            Basilio se stísněně usmál.

            „Dopis je napsán rusky.“

            „Tak to je jako byste ho neotevřel,“ řekla, aby mu to ulehčila.

            „Dnes mi ho přeložil ten stařec z Lipari. Ten Benátčan. Mluví rusky.“

            Čekala a pak řekla:

            „Co píše v tom dopise?“     

Hned neodpověděl.

            „Všechno. Říká Vangovi všechno. Na pěti stránkách. Všechno jsem si opsal. Neumíte si představit…“

            Basilio zaváhal.

            „Vzpomínáte si, jak se objevili na pláži, v Toniho hospodě, jednou večer, když byla vichřice?“

            „Ano, vzpomínám si. Byl tam i Pippo.“

            „Píše, odkud přišli, ten chlapec i ona. O Vangových rodičích. To si neumíte představit. Neumíte si představit, co v tom dopise stojí, Pino. Prozrazuje tajemství.“

            „Tak mi to neříkejte.“

 

            Pippo Troisi zahlédl na úzké pláži v Pollaře šest siluet. Většinou spali na oblázcích. Když připlul blíž, poznal Vanga, jak stojí po kolena v moři. Naložil je všechny, zraněné i zdravé, a mohutně potřásl rukou Vangovi. Plachty se ani nezachvěly.

            „Mizíš, ale pokaždé se vrátíš,“ řekl Pippo. 

Vzdalovali se od pláže. Loďka měla proplout kolem útesu ve Faraglione.

            „Život začal být těžký,“ dodal Pippo s veslem v ruce.

            „Marco vystřídal Zefiru?“ zeptal se Vango.

            „Tak docela ne.“

            „Kdo ho vystřídal?“

            Pippo ani žádný mnich neodpověděl. Byla zima. Na lodi plující na ostrovy se rozhostilo ticho. Konečně jeden hlas vzadu odpověděl:

            „Strach. Vystřídal ho strach.“

            To se probral z mrákot bratr Pierre. Loď plula směrem k Arkudahu. Bylo slyšet, jak se vesla noří do vody. Plachta nebyla k ničemu.

            „Právě jsem mluvil s Markem,“ řekl Vango. „Mám zprávy od Zefira.“