Po mém boku stojí legie jeho věrných obdivovatelů. Patří do ní i Larry,
který mi vypráví, jak ho zažil v Joe’s Place, nacpaném starém bostonském
baru, jenž představoval pro E Street Band mezi lety 1973
a 1974 druhý domov. Jo, to se každý večer vytasili s písničkou ‚Rosalita‘
a lidi málem zbořili podnik. Na tváři se mu objeví široký úsměv,
když velký šéf sotva po šesti písních oznámí, že na řadu přijde song,
který na koncertě ještě nikdy nehrál, no, možná jednou: „Frajer trsal
s frajerkou a dělal ramena, vysekl salto a už ho málem nezvedla.“
‚Bishop Danced‘ málem otvírala klasické sedmdesátkové springsteenovské
elpíčko Fire On The Fingertips. Jenže Bruce nedal k jeho oficiálnímu
vydání souhlas. Takže se nakonec deska objevila na stáncích
v Camden Lock jako bootleg. Skalním příznivcům to ovšem teď
bylo úplně jedno. Byla to ztracená Bruceova klasika, nyní však natolik
přearanžovaná, že už svou předchůdkyni z třiasedmdesátého nepřipomínala
ani vzdáleně. (On ji vlastně zahrál víckrát – dokonce
i v Bostonu –, kupříkladu poslední zaznamenaná verze pochází
z berkeleyského koncertu, který se konal 2. března 1973.)
A pak, jako by nám četl myšlenky, přejde Springsteen volně do ‚Saint
In The City‘ – další nostalgické vzpomínky, kterou poslední dobou
skoro nehraje – a mně najednou něco vytane na mysl. Je 2. května.
Přesně před čtyřiceti lety to byl ještě holobrádek z Freeholdu, který
se nebál nakráčet do kanceláře Johna Hammonda, legendárního lovce
talentů, jenž objevil Billie Holidayovou, Arethu Franklinovou
a Dylana, a zahrál mu písničku, která ho dostala do kolen. A to byla
přesně ‚Saint‘.
Koncert se dál ubírá v zajetých kolejích, nicméně já už v duchu přetáčím
zpátky do dob, kdy trávil odpoledne v rádiu WBCN a debutoval
tam věcmi ‚Bishop Danced‘ a ‚Rosalita‘, aby je znova večer zahrál
v Joe’s Place. Nebo v Max’s. Nebo The Main Point. A já si říkám, že
je to až překvapivě přesná kopie té doby a té kapely, jenže pořád
jenom kopie. Jak k tomu došel, a jak odtamtud došel až sem, o tom
právě vypráví tato kniha. A že je to zajímavý příběh. Sám to nedočkavému
austinskému posluchačstvu letos v březnu potvrdil:
„Hrál jsem noc co noc po barech, abych vybrousil písničky k úplný dokonalosti
… Takže jsem po čase měl slušný esa v rukávu. No, a když jsme konečně
vyrazili na šňůru, tak kde jsme je zahráli, tam sto let tráva nerostla.“