Čtěte dřív, než se stanete au pair

/ Tomáš Weiss

Knihu o zkušenostech s hlídáním dětí a výpomoci v domácnosti vydává Sociologické nakladatelství, takže to nebude červená knihovna, ale seriózní text. Seriózně ať se do ní podívají hlavně ty, které se hodlají nechat najmout v Británii za byt a stravu, tedy au pair.
Knihu o zkušenostech s hlídáním dětí a výpomoci v domácnosti vydává Sociologické nakladatelství, takže to nebude červená knihovna, ale seriózní text. Seriózně ať se do ní podívají hlavně ty, které se hodlají nechat najmout v Británii za byt a stravu, tedy au pair.

(Kapitola 3 – Tvrdá dřina a důvěřiví troubové, s. 82-85)

Na autobusové zastávce si Lucia jako obvykle vyměnila krátké pozdravy s ostatními au-pair. Nijak zvlášť se s nimi nekamarádila. Jenom věděla, že jsou to Slovenky a očividně au-pair, ale zdálo se, že nepatří do stejné „party“ jako ony. Takže hovor s nimi se omezoval na tyto pozdravy a příležitostnou výměnu informací o práci a životních podmínkách. Tentokrát jen posadila děti do autobusu a pospíchala zpátky domů. Bylo pondělí, den generálního úklidu, takže měla spoustu věcí na práci. Převlékla se tedy do starých tepláků, nechtěla riskovat, že si potřísní džíny nějakým čistidlem. Když začínala jako au-pair, zničila si takhle už jedno oblíbené tričko, a rychle se naučila, že ji nesmí ani napadnout se pěkně oblékat, když je doma a pracuje. Staré tepláky se staly jakousi uniformou au-pair. Všimla si toho u ostatních dívek, které se ani neobtěžovaly převléknout, i když už s úklidem skončily – samozřejmě s výjimkou Márii, jíž se dařilo vypadat upraveně navzdory tomu, co dělala.

Jedinou výhodou bylo, že všechno hezké oblečení, které si v Anglii kupovala, bude vypadat nově, až si ho přiveze domů na Slovensko, kde ho její přítel i rodina ocení. Z téhož důvodu využívala pobytu v Anglii k přečkání toho strašného období, než jí z krátkých vlasů narostou dlouhé, což by doma bylo opravdu nepříjemné, ale připadalo jí ideální vyřídit to, když je pryč. Kromě toho jsou kadeřníci v Londýně velice drazí, a ona nechtěla, aby ji tu stříhala nějaká kamarádka au-pair. Jednou, když šla s kamarádkou ke zpovědi do Velehradu – česko-slovenského katolického hostelu a kulturního centra – viděla tam inzerát, kde se nabízelo ostříhání za 5 liber. To bylo lákavé, ale znamenalo to, že kadeřnice musela přijít k vám domů, a ona rozhodně nemohla proměnit koupelnu Christieových v kadeřnický salon.

V témže duchu pohlížela na pobyt v Londýně jako na období, během nějž může experimentovat s legračními ponožkami. Znělo to hloupě, ale asi od svých osmi let vždycky chtěla vyzkoušet některé opravdu bláznivé a barevné ponožky a punčocháče, které viděla v obchodech, ale jaksi věděla, že až se vrátí domů, už si je víckrát na sebe nevezme. A pokud někdy chcete popustit uzdu této své vášni, nabízejí trhy v Camden Town ty nejbláznivější ponožky, jaké si dovedete představit. Bylo skvělé mít šanci užít si tenhle drobný rozmar a mít podle plánu tuhle záležitost s ponožkami uzavřenou, takže už je pak opravdu nosit nechcete.

Když Lucia poprvé přijela, paní Christieová jí dala list papíru s vytištěnými domácími pravidly a rozvrhem hodin. Lucii to nejdřív připadalo směšné – jako ukázka zbytečně formalizované organizace. Avšak po prvním víkendu, kdy se v rodině aklimatizovala, děkovala za rozvrh Pánubohu. Uvědomila si, že angličtině paní a pana Christieových skoro nerozumí. Zjevně se všemožně snažili, opakovali slova i věty, dokud nepochopila jejich význam. Tedy aspoň doufala, že ho pochopila. Pro ni však byl vysilujícím úkolem i základní společenský kontakt. Pokud šlo o práci, bylo daleko snadnější sednout si ve svém pokoji, přečíst si rozvrh a vyhledat si neznámá slovíčka ve slovníku. Bylo jich celkem dost, na slovenském gymnáziu se neprobírají výrazy jako „luxovat“, „utírat prach“ a „leštit“, o „vytírání podlah“ ani nemluvě.

Srozumitelnější angličtina nebyla jedinou výhodou rozvrhu. Lucia měla trochu smůlu, protože dřívější au-pair Christieových, která byla Češka, odjela před jejím příjezdem, a nemohla ji zasvětit do pravidel domu a do všech těch delikátních otázek ohledně uklízení i toho, jak jednat s oběma hostiteli. Rozvrh hodin jí v tom pomáhal, ale byla to jen chabá náhražka. Mezitím si ke svému překvapení začínala uvědomovat, že lidé mohou mít zcela odlišné představy o tak jednoduchých věcech, jako je úklid – že každý člověk může utírat prach dosti specifickým způsobem, například nějakou zvláštní utěrkou a pak leštěnkou, a potom očekávat, že ostatní to budou dělat stejně. To pochopit dokázala, ale daleko těžší bylo porozumět tomu, proč paní Christieová chce, aby tyto konkrétní činnosti vykonávala v určitý čas. Očividně záleželo na tom, aby luxovala ve čtvrtek, a ne ve středu, a mezi osmou a desátou dopoledne, a ne mezi jednou a třetí odpoledne. Lucii se jednou podařilo udělat všechny odpolední úkoly dopoledne a během přestávky na oběd. Ale když paní Christieová viděla, že se dívá na televizi, místo aby uklízela pokoje, chtěla, aby navíc ještě vyleštila nějaké stříbro, protože Lucia měla přece pracovat i odpoledne. Po tomto neúspěšném pokusu o flexibilnější práci Lucia usoudila, že bude lepší rozvrh svědomitě dodržovat.

Lucia začala chápat, že rozvrh je něco víc než jen systém a řád úklidu. Nezaručoval jen to, že dům bude dostatečně a často uklízen. Byl to prostředek, který měl zajistit, že paní Christieová, přestože sama neuklízí, má tuto činnost pod kontrolou, a že je to ona a ne au-pair, kdo spravuje domácnost a stará se o děti. Byla to také jakási náhrada za nějakou legální smlouvu.

...

Luciin rozvrh byl celkem prostý. Zahrnoval základní rutinní věci, které měla dělat denně, jako probudit děti, vypravit je do školy a odpoledne je vyzvednout, udělat jim svačinu a později večeři a dohlédnout na jejich úkoly, než rodiče přijdou z práce. Pak tu byl každodenní úklid a druhotné úkoly, jako vykládání myčky, úklid kuchyně, luxování dolního patra, zalévání kuchyňských bylinek a krmení kočky. Kromě toho měla ještě úkoly pro jednotlivé dny: mytí některých podlah, čištění trouby a lednice v pondělí ráno a některá odpoledne, praní prádla, úklid koupelen i toalet a utírání prachu a leštění nábytku. Všemu dominovalo nenáviděné žehlení. Doma všichni věděli, že žehlení nesnáší, takže se o ně podělily sestry a ona dělala jiné věci. Paní Christieovou si však o něco podobného poprosit netroufala. Ve středu měla uklízet okenní římsy a setřít podlahu, vyluxovat, utřít prach a vyleštit nábytek v hale a v obýváku a potom vyměnit ložní prádlo a dát ho vyprat. Ve čtvrtek jednoduše dělala totéž jako v úterý. V pátek musela umýt skříňky v kuchyni, uklidit komoru a ložnice a zase žehlit. V sobotu to byla jen každodenní rutina a v neděli měla zaplaťpánbůh volno. Navíc tu bylo hlídání dětí, které nebylo stanoveno na nějaký konkrétní den, neboť se očekávalo, že bude Christieovým k dispozici. Tato nejistota samozřejmě představovala problém, když si chtěla sama něco naplánovat. Christieovi naštěstí chodili ven jen jednou týdně, většinou v pátek. Lucia si dokonce vyjednala volný večer na česko-slovenský večírek, který se konal jednou měsíčně v Camden Town Hall. Tyto dny měla teď paní Christieová označené v diáři.

Tento rozvrh doplňoval list papíru s čísly mobilních telefonů pána a paní Christieových, čísly na hasiče a na sanitku. Byl na něm také telefon na zahradníka a na muže, který měl přijít opravit kredenc. Na papíře bylo ještě upozornění, že Lucia nemá dovoleno vodit do domu kamarády, pokud je Christieovi neznají, a že vždycky, když odchází z domu, má zavřít všechna okna, zapnout alarm a nechat někde rozsvíceno. Nakonec tam bylo ujištění, že Lucia může použít telefon, kdykoli bude potřebovat volat někam po Anglii (ale ne do ciziny), a že si může brát po libosti jídlo z ledničky, z mrazničky nebo z kuchyně.

Další články

Pro zájemce o hinduismus a světová náboženství by tahle kniha neměla být jen další knihou mezi desítkami podobných. Každá tradice má autory, kteří dokáží přemýšlet a psát o stokrát řečených věcech jinak. Dr. Devdutt Pattanaik (1970) k nim patří.
Ukázky

Od Šivy k Šamkarovi - mezi tvrdým asketou a otcem rodiny

Pro zájemce o hinduismus a světová náboženství by tahle kniha neměla být jen další knihou mezi desítkami podobných. Každá tradice má autory, kteří dokáží přemýšlet a psát o stokrát řečených věcech jinak. Dr. Devdutt Pattanaik (1970) k nim patří.