Čtvrtý návrat do sirotčince slečny Peregrinové

/ nakl. Jota

Na jednom ostrově, na opačném konci světa, žily velice podivné děti...Pamatujete? Vzpomínáte, kdy jste Jacoba a jeho podivné přátele poznali? A že jste první tři díly Sirotčince slečny Peregrinové přečetli jedním dechem? Tak se nadechněte, protože Jacob a jeho podivní přátelé jsou zpět! V nové sérii je v sázce mnohem víc, než kdykoli předtím! Dvojí život, dávná tajemství a svět bez pravidel. Právě teď vychází kniha Sirotčinec slečny Peregrinové: Mapa dní.

Ukázka:

Slečna  Peregrinová stála s Hughem u otevřené lednice a bavili se spolu. Vypadali naprosto ztracení  mezi nerezovou ocelí a tvrdými hranami moderní kuchyně mých rodičů, jako herci, kteří se ocitli na špatné scéně. Hugh mával sýrem v plastovém obalu.„Ale je tu jenom nějaké divné jídlo a já jsem nejedl už několik století!“ „Nepřeháněj, Hughu.“„Nepřeháním. V Ďáblově  akru je rok 1886 a tam jsem naposledy snídal.“

Ze spíže se vykutálel Horác. „Dokončil jsem inventarizaci a upřímně řečeno jsem v šoku. Jeden sáček jedlé sody,  jedna konzerva sardinek ve slaném nálevu a jedna krabice sušenek  plná zrnokazů. Vláda dává jídlo na příděl? Je tu válka?“„Hodně  si  kupujeme  jídlo  venku,“ vysvětloval jsem mu.  „Rodiče skoro nevaří.“„Proč teda  mají  tak  ohromnou  kuchyň?“  divil  se Horác.  „I kdybych byl vynikajícím kuchařem, z ničeho nic neuvařím.“Pravda byla, že můj otec viděl tuhle kuchyň v časopise a rozhodl se, že ji musí mít. Snažil se ospravedlnit cenu sliby, že se naučí vařit a bude pořádat vyhlášené rodinné večeře pro příbuzné  –  ale, jako v případě mnoha jeho dalších plánů, po několika lekcích vaření všechno vyšumělo. Takže teď máme tuhle ohromně drahou kuchyň a užíváme ji většinou, abychom uvařili nějaký mražený polotovar anebo ohřáli jídlo, které jsme si přinesli včera. Ale než bych jim to vysvětloval, raději jsem jenom pokrčil rameny.„Nebojte  se, v příštích pěti minutách najisto hlady neumřete,“ řekla slečna Peregrinová a odháněla Horáce i Hugha z kuchyně. „Tak a je to. Před chvílí jste vypadal trochu roztřeseně, pane Portmane. Je vám dobře?“„Každou minutou je mi líp,“ odpověděl jsem trochu v rozpacích.

„Možná trpíte smyčkovou pásmovou nemocí,“ řekla slečna Peregrinová. „Ve vašem případě poněkud opožděně. U cestujících v čase je to naprosto normální, hlavně u těch, kdo s tím teprve začínají.“ Mluvila na mě přes rameno, procházela se po kuchyni a nahlížela do všech skříní. „Symptomy jsou obvykle nezávažné, i když ne vždy. Jak dlouho trpíte závratí?“„Jen od chvíle, co jste přišli. Ale jsem opravdu v pořádku...“„A co prasklé vředy, vbočené palce či migrény?“„Nic.“„Náhlé pomatení mysli?“„Ne... alespoň pokud vím.“„Neléčená smyčková pásmová nemoc není žádná legrace, pane Portmane. Pár lidí na to už umřelo. Sláva – sušenky!“ Vytáhla z kredence krabici sušenek, jednu si vysypala do ruky a strčila si ji do úst. „Šneci ve výkalech?“ ptala se dál a žvýkala u toho.Potlačil jsem chuť se rozchechtat. „Ne.“„Spontánní těhotenství?“Emma sebou trhla. „Děláte si legraci?“„Pokud víme, došlo k tomu zatím jen jednou,“ řekla slečna Peregrinová. Postavila krabici se sušenkami na stůl a upřela na mě pohled.

„A ten subjekt byl muž!“„Nejsem v jiném stavu!“ řekl jsem trochu moc nahlas.„A díky bohu za to!“ zařval někdo z obýváku.Slečna Peregrinová mě poplácala po rameně. „Zdá se, že jste mimo nebezpečí. Ale měla jsem vás varovat.“„Asi je lepší,  že jste to neudělala,“  odpověděl jsem. Byl bych paranoidní, nemluvě o tom, že kdybych si poslední měsíc dělal potají těhotenské testy a hledal v lejnech šneky, rodiče by mě do blázince poslali už dávno.„Dobrá,“ shrnula to slečna Peregrinová.  „A teď, než si budeme moci všichni odpočinout a těšit se navzájem ze své společnosti, trochu práce.“ Začala kráčet v malém kruhu mezi dvěma troubami a dřezem. 

„Zaprvé: bezpečnost a ostraha. Prošla jsem dům po obvodu. Zdá se, že je všude klid, ale zdání klame. Neměla bych vědět něco o vašich sousedech?“„Jako například?“„Kriminální minulost? Sklony k násilí? Držení střelných zbraní? “Měli jsme jen dva sousedy: stařičkou paní Melloroosovou, osmdesátnici upoutanou na vozíku, která vycházela ze svého domu jen v doprovodu zdravotní sestry, která s ní bydlela, a německý pár, který trávil většinu roku jinde a svou usedlost ve stylu staveb na Cape Codu ponechávali s výjimkou zimních měsíců prázdnou.„Paní Melloroosová umí být trošku vlezlá,“ řekl jsem. „Ale pokud se na jejím dvorku nebude nikdo chovat nápadně podivně, myslím, že s ní nebudou problémy.“„Znamenám si,“ řekla slečna Peregrinová. „Za druhé: Necítil jste od té doby, co jste se vrátil domů, přítomnost nějakých netvorů?“Cítil jsem, jak mi vyletěl krevní tlak, když jsem zaslechl to slovo,  které mi  nepřišlo na mysl ani na rty už několik týdnů.  „Ne,“ ujistil jsem ji rychle.  „Proč? Objevily se nějaké další útoky?“ „Ne. Vlastně po nich není ani slechu ani vidu. Ale právě to mi dělá starosti. A teď vaše rodina...“

„Copak jsme je v Ďáblově akru všechny nezabili nebo nepochytali?“ skočil jsem jí do řeči. Nebyl jsem připraven změnit téma tak rychle.„Ne úplně všechny. Pár jich po našem vítězství uprchlo s několika stvůrami a domníváme se, že se skrývají před spravedlností v Americe. A ačkoliv pochybuji, že se objeví někde poblíž vás – vsadím se, že dostali za vyučenou – předpokládám, že něco chystají. Opatrnosti není nikdy nazbyt.“„Tebe se šíleně bojí, Jacobe,“ řekla Emma hrdě. „Vážně?“ zeptal jsem se.„Po tom výprasku od tebe by museli být hlupáci, aby se tě nebáli,“  řekl Millard. 

Jeho hlas se ozval z druhého konce kuchyně.„Zdvořilí lidé nešpehují a neposlouchají soukromé rozhovory,“ zareagovala rozzlobeně slečna Peregrinová.„Já nešpehuju, mám hlad. A taky mě poslali, abych vás požádal, abyste si Jacoba neuzurpovaly pro sebe. Urazili jsme neskutečně dlouhou cestu, abychom ho viděli, však víte.“„Jacob  jim  hodně  chyběl,“  řekla  Emma  slečně  Peregrinové. „Skoro jako mně.“„Možná je načase, abyste se se všemi pozdravil,“ otočila se ke mně slečna Peregrinová. „Měl byste jim říct něco na uvítanou. Vysvětlit základní pravidla.“„Základní pravidla?“ zeptal jsem se. „Jako co?“„Jsou to mí chráněnci, pane Portmane, ale tohle je vaše město a vaše doba. Potřebuji vaši pomoc, aby se nikdo z nich nedostal do potíží.“„Hlavně by měli dostat najíst,“ poznamenala Emma.Obrátil jsem se na slečnu Peregrinovou. „Co jste to říkala předtím, o mé rodině? “Nemohou být vězněni v garáži navždycky a znervózňovalo mě, co s nimi provedeme.„Nemusíte si dělat starosti,“ řekla slečna Peregrinová.  „Bronwyn má situaci pevně v rukou.“Sotva  to  vyřkla, ozvala se od garáže dunivá rána, až se otřásly zdi. Sklenice z police vedle mě tím otřesem popadaly na zem a roztříštily se.„Tohle vypadá jasně na to, že se jí situace z rukou vymkla,“ odtušil Millard.Ale to už jsme utíkali.

Další články

TV Kosmas

Jakub Szántó / Za oponou války - 19. 3. 2019 - Knihkupectví a antikvariát Fryč

Debata se zahraničním zpravodajem České televize, který strávil jako reportér pět let na Blízkém východě. V knize Za oponou války Jakub Szántó přibližuje své dramatické zážitky z frontových linií, míst teroristických útoků i státních převratů a revolucí, které během své kariéry televizního novináře v uplynulých dvou dekádách natáčel.
 | knihkupectví Fryč, Tomáš Weiss
TV Kosmas

Hana Lehečková a její Svatá hlava

Svatá hlava patří k těm šťastným debutům, které se povedly. Mají téma, mají osobitou formu, jsou strukturou odvážné. Až se budou za rok 2019 rozdávat ceny pro debutanty a mladé autory, bude Hana Lehečková někde u toho.
 | tomáš weiss, vojtěch polák
TV Kosmas

Meltingpot 2019 - rozhovory s osobnostmi v rámci Colours of Ostrava

Už počtvrté bude letos součástí hudebního festivalu Colours of Ostrava i Meltingpot, včetně stage KOSMAS/Argo. Od 17. do 20. července tak můžete v Ostravě besedovat s charizmatickými osobnostmi od nás i z celého světa. Pokud zůstaneme u knih, tak pozvání přijali např. Radka Denemarková, Martin Hilský, Václava Jandečková, František Koukolík, Silvester Lavrík, Petr Nikl, Petr Sís, Jakub Szánto, Tomáš Šebek, Tuvia Tenenbom, Saša Uhlová.......