ZA jedněmi se ohlédnout, jiným poděkovat ZA blízkost a přátelství

ZAtím ZA nimi...

Nejsem ani profesionální funusový řečník, ani člen pohřebního vysočinského bratrstva, ba ani redaktor nekrologové rubriky „pohřební hlídka“. Pouze jsem se v řečišti posledních dvaceti let, a při vědomí české choroby jménem zapomínání či přímo ignorance, pokoušel vzdorovat pomíjejícnosti a po svém se loučit se zemřelými přáteli a bližními, ohlédnout se ZA nimi, připomenout si je. Psal jsem tyto texty jako osobní rozloučení, jako vyprovázení, jako poděkování ZA přátelství či blíženectví. Jako vděk ZA jejich uchovaná či uchráněná ohniště radosti a statečnosti, u kterých bylo možné se ohřát. Ať už to byli generálové, básníci nebo nenápadní pastuškové, hodnost ani postavení nerozhodovaly. Byl to můj rituál, má „transfúze paměti“ – přivolat si ještě jednou jejich tvář, tón hlasu, pohyby těla, viditelné i nespatřené skutky, jejich životní příběhy a jedinečnosti, ještě s nimi chvíli pobýt, než jejich tělo bude de¦nitivně zaházeno hlínou či pohlceno ohněm. Tedy proti práchnivění (prach jsi a v prach se obrátíš) vyvolat konkrétní lidskou tvář, její nezaměnitelný celek, rytmus a výraz. Tvář je význam, tvář nás vede ZA hlubinou člověka, tvář je rouškou na duši, nebo jak říká R. M. Rilke: „Portrétovat znamená hledat na určité tváři věčnost. Znamená oddělit věčné od pomíjivého.“

Nemohu zamlčet, že kdesi na počátku těchto mých pokusů o skici a náčrtky přátel a bližních stála v jinošství čtená knížka Karla Čapka Ratolest a vavřín, posmrtně vydaný soubor spisovatelových podobizen básníků, výtvarníků, herců a vůbec všech lidí, kteří Čapka zaujali a jimž věnoval v Lidových novinách svůj článek, osobně laděný, na malé ploše skvěle vykroužený. A pak fascinující portrétní umění některých malířů a sochařů – od Jana Kupeckého až po Vlastu Prachatickou, mám-li zůstat v českých zemích –, kteří ve své práci propojovali senzitivní zvídavost a vciťování se s pokornou ohleduplností. Jsou to všechno nedostižné vzory, mistři přesné zkratky a koncentrované energie. Ale vracel jsem se také k živým, vydával se ZA nimi a bral jim ZA kliku – stisknout ruku ke kulatinám, pořídit rozhovor, zachytit jejich svědectví. Tento knižní výběr není úplný ani de¦nitivní. O řadě přátel jsem bohužel nedokázal napsat, buď mi jejich smrt doslova vyrazila pero z ruky, nebo jsem chvíli pro rozloučení něčím promarnil. Budiž mi útěchou, že dobré vztahy smrtí nemizí a oni mi shovívavě odpustili kulhající nemohoucnost. Velice výstižně onen zvláštní vztah ZA bližním popsal Daniel Heller ve vzpomínce na zesnulého ¦losofa Bohumíra Janáta: „Když se ohlížím s pocitem vděčnosti ZA to, co jsme mohli prožít, ZA přítelem, uvědomuji si další význam předložky ZA: jak často jsme byli ZA ním, pozadu, v závěsu, ZA jeho myšlenkami, a on byl už ZAtím někde dál, vepředu, kam jsme ještě nedohlédli, a teď nás předešel definitivně. Už to všechno není relativní, ale je dokonáno, už je vše „subspecie aeternitatis“. Co dodat? Bez přátel, kteří nás doprovázeli, a vzájemné agapé nic nejsme.

Miloš Doležal