Pořád platí, že se Bělohradského vyplatí číst a poslouchat jeho přednášky. Vždycky přijde s něčím, co vás posune o kousek dál, přinutí vás opravdu myslet. Je nějak lidské a přirozeně roztomilé, jak s ním jeho vlastní myšlení cvičí, nenechá ho v klidu dokončit větu, protože do úst už se derou jiná východiska a jiné argumenty. Samozřejmě, že se dost často motá kolem svých témat oblíbených, jako je kýč Babičky nebo Kundera nebo lib lab princip (pravidelné střídání levice a pravice ve vládách demokratických států), ale mnohom víc je toho na každé jeho řeči čerstvého a inspirujícího. A je třeba říct, že také dost často iritujícího. Někdy se totiž nechá svým liberálním myšlením unést až někam, kam za ním není možné s úplným pochopení jít. Třeba když uprostřed drtivého rozkrádání státu chce otočit debatu a řekne, že korupce je vlastně jen takový zástupný problém. Nebo když podpoří volbu Zemana, přestože i on musí snad vidět, co je to osobnostně za kreaturu. Byl to velmi smutný pohled, když Bělohradského Zeman vyznamenával medailí Za zásluhy. Člověk si musel honem rychle vzpomenout, co všechno zajímavého s texty a přednáškami pana profesora vlastně prožil. Naděje, že stejně jako u Václava Klause, i u jeho nástupce filosof nakonec přestane fandit a začne zase kriticky myslet, tady je. My na agoře se budeme těšit.