Zemřel hrabě Péter Esterházy von Galanta

Úmrtí oznámila tisková agentura MTI s odvoláním na informace literátovy rodiny a nakladatele, podle nichž Esterházy podlehl odpoledne rakovině slinivky břišní.Onemocnění rakovinou spisovatel oznámil veřejnosti loni v říjnu. Letos v červnu otevřel knižní veletrh v Budapešti, kde představil své poslední dílo Deník slinivky břišní, věnované jeho boji se zákeřnou chorobou.

......

Péter Esterházy do svých románových struktur často vplétá autentické postavy -ponejvíce rodinné příslušníky. Nejinak tomu bylo i v hojně diskutované rodinné sáze Harmonia caelestis (2000), v níž hraje ústřední roli Esterházyho otec. Poprask způsobil zejména fakt, když se spisovatel po odevzdání rukopisu dozvěděl šokující zprávu, že jeho otec spolupracoval s maďarskou tajnou policií. Jakožto vyznavač otevřené hry proto Esterházy o dva roky později vydal knihu-dodatek Opravené vydání, v níž se s touto skutečností bolestně a upřímně vyrovnává - kritika ji nazvala „modlitbou za otce“. Ovšem už před dvaceti lety napsal autor svou „modlitbu za matku“, knihu neméně drásavou a otevřenou.

Jan Nejedlý, Lidové noviny 2008

.....

Nabízí se srovnání s jiným světoznámým píšícím Maďarem, Sándorem Máraiem. Tito dva totiž nemohou být rozdílnější. Márai je literární tradicionalista, každým coulem měšťan, který se svého ztraceného světa nikdy nedokázal vzdát, a s lety v emigraci se z něj stával nostalgik se sklonem ke stále zahořklejším komentářům současného dění. Esterházy je oproti němu literární poživačník a experimentátor. Potomek nejvyšší šlechty, který ale ze života svých předků nic nepoznal a přijal novou úlohu ve změněném světě. Nekomentuje, nezobecňuje. Pouze vypráví výjimečný příběh své výjimečné rodiny, jejíž po staletí budovaný status dokonale rozmetalo jedno dvacetiletí. Jediné, co mu tedy zbylo, je s nadsázkou střežené a opečovávané „esterházyovství“

Tomáš Brolík , Respekt 2013

......

Osobně se Esterházy s Bohumilem Hrabalem setkal zřejmě až po vydání knihy. Hovořil o tom v jednom pozdějším rozhovoru: "Seděli jsme u jednoho stolu, já, má žena, Szigeti a Hrabal. A odehrával se tam takový hrozný rozhovor, s obrovskými pauzami, bylo trapné ticho, šlo nám to strašně ztěžka. Já se jako dobře vychovaný, společenský člověk pokusil nějak tu společnost stmelit, ale bylo to příšerné." Přes veškerá prohlášení postmoderního romanopisce o tom, že autor románu a spisovatel jakožto hrdina románu nejsou totožní, je tu patrné překvapení: "Pro mne to byla velmi dramatická scéna, protože jsem viděl člověka, který celý život psal o tom, jak je třeba spolu sedět v hospodě u jednoho stolu, a najednou tam seděl úplně sám."

Marta Dršatová, Souvislosti 2005