Magdalena Štulcová

Ať je jakékoli roční období, vždy si uvaříme něco dobrého. Každá sezona nabízí jiné ovoce a zeleninu, ze kterých připravíme pizzu, indické birjání nebo třeba jahodové tartaletky. S tím poradí kamarádi a kamarádky z příběhů Jaro, Léto, Podzim a Zima.

Po knížce Milá olivo. Malé dějiny jedné kultury (Archa, 2016) se autor zaměřil na další pochutinu z hlediska kulturního vývoje naší civilizace: na med a jeho jedinečné výrobce – včely.

Průvodce naší duší a jejími onemocněními je malá základní příručka, která odpovídá na celou řadu důležitých otázek

Román Opuštění, brilantně psaný v podmanivém prostředí západní Ligurie, vypráví intimně lyrickým a dokonale úsporným stylem poutavý příběh mladého Rakušana, který se vypravil do Itálie hledat svého otce.

Dva pánové se spolu vydají na procházku po pláži. Nevědí, kdo je ten druhý. Ale zjistí, že je sbližuje zásadní zkušenost – deprese.

V roce 2007 napsal Josef Winkler knížku Roppongi. Rekviem za otce (česky 2011), kterou se pokusil o osobní vyrovnání se s právě zesnulým otcem. V roce 2013 vydává knihu Matka a tužka, v níž se vyznává ze svého vztahu k nedávno zesnulé matce.

Kniha Barvy minulosti představuje tři jemně komponované povídky, zachycující křehkost lidských osudů na pozadí působivé krásy severní Itálie, jižní Francie a Vídně.

Autorův synek Olivier si v květináči na terase jako symbol svého jména pěstoval malý olivovník (francouzsky olivier). Během jedné zimy zavalil stromek sníh a těžce ho poškodil. Avšak rostlina se po delší době začala vzpamatovávat.

Poslední cesta Chaima Soutina je román, z části věrný historickým skutečnostem a z části fiktivní. Je to výpověď o životě Chaima Soutina, běloruského a francouzského židovského malíře

Ve svém novém románu, lyricky laděném v malebném prostředí Itálie, Monaka a Francie, vypráví autor podmanivý příběh mladé ženy z jedné ligurské horské vesnice, kterou zastihne podobný osud jako kdysi její matku, pocházející z Rakouska.

Berlínský diář, který směl být na základě autorovy poslední vůle rozpečetěný až 20 let po jeho smrti, se dnes z hlediska pohledu na osobnost Maxe Frische i z hlediska literárně politické historie stává jedním z jeho nejdůležitějších děl.

Deník 1966–1971 navazuje na předchozí Frischův Deník. Deník vypovídá o moci a bezmoci nikoli jenom spisovatelů. O úloze lidí, kteří se spokojí s tím, že „ve srovnání s druhými jsou bez viny“. Max Frisch píše deník své doby a odkrývá vinu nevinných.

Kultovní kniha esejů švýcarského architekta Petera Zumthora, držitele Pritzkerovy ceny 2009.

V devíti kapitolách se autor zamýšlí nad tím, co vytváří pro člověka příjemnou atmosféru, prostor, v němž se člověk dobře cítí, a v jakém smyslu a míře k ní přispívá právě architektura.

Titul je Winklerovou autobiografií, autor se zde v několika „příbězích“ vrací do klíčových okamžiků svého života.

Názory a zásady gymnaziální profesorky Inge Lohmarckové jsou pevně vyhraněné, neboť se zakládají na nepochybných přírodních zákonitostech. Jak však zvládá hrdinka, přesvědčená darwinistka, "boj o přežití" v profesní i soukromé sféře ?

Mladý učitel a poručík v záloze, zasnoubený, s dobrou vyhlídkou do života, se ocitl na pokraji zoufalství jen proto, že dosud nic výjimečného nevykonal. Aby si zasloužil své místo na světě, hodlá vykonat „čin hodný muže“ nebezpečným horským výstupem.

Je to příběh života, který se odehrával mezi kýčem a terorem, tak charakterizoval svoji rozhlasovou hru německý autor Werner Fritsch. K jejímu napsání ho inspirovaly paměti druhé ženy nechvalně známého nacistického pohlavára Hermanna Göringa.

Kniha je souborem sedmdesáti tří miniatur, stručných metaforických vzpomínek na určující detaily z autorova života. Josef Winkler se zde z velké části vrací k zážitkům již zpracovávaným v předchozích knihách.

To důležité, to, co posouvá osudy i dějiny, je v osudu protagonisty tohoto románu vždycky někde jinde. Román.