Recenze v médiích

Voda, dětství, úzkost i rytmus říkanek se v básnické sbírce Vzpomínka na soutok spojují do pevně vystavěného celku. Zaplouvání pod hladinu obrazů, paměti i verše ukazuje, jak promyšleně Anna Gažiová pracuje s hlasem, zvukem a napětím.

V románu Návrat se autorka vyrovnává s jizvou, kterou do kolektivní duše vypálil rozpad portugalského impéria a následná migrační krize roku 1975. Dospívající Rui, vržený vírem dějin z tropické Luandy do nehostinné reality Lisabonu, ztělesňuje deziluzi statisíců zámořských Portugalců, kteří jsou po „návratu“ do vlasti cizinci a nevítanými hosty.

Biolog a nositel Nobelovy ceny pátrá po evolučních i fyziologických příčinách stárnutí a shrnuje výsledky dosavadního snažení tento proces zpomalit, nebo dokonce zvrátit. Přináší opatrnou naději, ale varuje před nekritickým optimismem i nesmírnou složitostí problému.

Kniha poutavě propojuje jazyk s českými dějinami, místy a architekturou. Ukazuje ruštinu jako živou součást kulturní paměti, vzdělanosti a historické zkušenosti.

Kniha 1000 let s ruštinou není odborným textem určeným jen jazykovědcům nebo historikům. Je to především čtivý a srozumitelný průvodce dějinami, které se dotýkají každého z nás – často i tam, kde bychom to vůbec nečekali. Autor čtenáře provází více než tisíciletým příběhem ruštiny způsobem, který je přístupný, kultivovaný a překvapivě osobní.

Kdy Inuité nechtějí sluneční svit a proč běžci v Keni budí sousedy? Věda začala zkoumat noc a odkrývá ji jako prostor pro lov, rituální běh i filmový horor. Společenské vědy v Česku tak dohánějí světový trend, i když někteří jako by před „tmou“ utíkali k tradičnějším a ověřenějším tématům.

Po více než čtvrtstoletí se do rukou českým čtenářům dostává debutový román nobelistky Olgy Tokarczuk. Autorka v něm rozehrává magickou cestu za knihou, která možná neexistuje – a přesto dokáže změnit ty, kdo ji hledají. Sedmnácté století, alchymie, láska i podivuhodné bytosti ve zkumavkách tu skládají příběh, jehož síla neleží v cíli, ale v tom, co se cestou začne drolit i odkrývat.

Azilo Bazileus je panovník krutosti tak nevídané, že to v knize pro prvočtenáře skoro překvapí. Úspěšná autorka ale ví, že kolem dětí není třeba vždy našlapovat po špičkách. Na názorném, a přitom svěže odvyprávěném příběhu ukazuje, že tyran bez těch, kdo by ho poslouchali, je jen vzteklý mrňous.

Druhý román Eliho Beneše se od vydařeného debutu liší téměř vším: dobou, prostředím i dojmy, které si čtenář z jeho četby odnese.

(...) A řekněme hned, že to je kniha znepokojivá a varovná. Znepokojivá proto, že se neodehrává v dystopickém bezčasí, ale v blízké, velmi blízké budoucnosti, téměř zítra. Všechny reálie tam jsou reáliemi dnešního světa, jak ho známe, konkrétní, pojmenované. Autor nezapře, že je politologem a brilantním komentátorem politického dění, jeho kniha se dotýká všeho, čím teď žijeme: rusko-ukrajinské války, nepředvídatelností amerického prezidenta, populismu, autokratů, kteří na stále víc místech světa sahají po moci.

Andrea Sedláčková vydala před časem knihu Toyen – První dáma surrealismu, která hodnotila celou její tvorbu a zároveň podávala svědectví také o jejím životě. Přitom mohla využít své znalosti pařížského prostředí, kde již víc než tři desetiletí žije. Setkala se s množstvím lidí, kteří jí mohli poskytnout často dosud nezveřejněné informace. Byla důsledná, čerpala z řady archivů a také si na život i dílo slavné umělkyně vytvořila vlastní názor. Její kniha se přes svou obsažnost čte jedním dechem jako román. Svým přístupem připomíná slavného francouzského spisovatele a výtvarného teoretika Henriho Perruchota, který napsal beletristicky ztvárněné životopisy několika slavných moderních malířů.

Ve svém novém románu Poslední lanovka se americký spisovatel John Irving vrátil k řadě svých ikonických motivů. Nepodařilo se mu z nich však vystavět působivý literární celek, jako tomu bylo například v knize Svět podle Garpa, která mu téměř před půlstoletím zajistila světovou proslulost. Během četby Poslední lanovky člověka napadá otázka, kam se vytratil Irvingův spisovatelský um.

Poslední sbírka Jiřího Dynky zve čtenáře k únikům i návratům: pryč z hlavního města, zpátky k sobě samému. Cesty však často končí ve slepých uličkách a cíl se snadno ztratí ze zřetele: „Vraťme se domů (odkud jsme nikdy neodjeli)“.

Když se řekne Chorvatsko, většině se vybaví azurové moře, vynikající jídlo a malebná příroda – zkrátka symboly, které zemi vtiskly přesvědčivou masku bezstarostné dovolenkové destinace. Co se ale skrývá pod ní? Reportáž z desetiletého putování za odpovědí na tuto otázku nyní vychází v českém překladu.

Krásné, pomalé a přitom strhující vyprávění, jež se namísto hrdinného zápasu a věhlasného vítězství věnuje tomu, co přijde poté, když mrtvoly nepřátel vychladnou, oslavné fanfáry utichnou a cesty úspěšných bojovníku se musejí rozejít.

Velké dějiny, pocity, sny, prchavé imprese i nikdy nezahojené bolesti. Téměř neznámá spisovatelka vypráví o svém životě a nebojí se být – zejména k sobě samé – nelítostně upřímná.

(...) Atmosféra románu Všechno bude super trochu evokuje jakéhosi Vladimíra Párala pro 21. století, jen Páralovy inženýry nahradili manažeři a chemičku PR firma. Eli Beneš se nebojí příběhu, byť až nečekaně prostého: Kterak se pan vedoucí zakoukal do kolegyně a co to znamenalo pro něj, jeho rodinu a také pro firmu. (..) Všechno bude super je čtivá kniha v nejlepším slova smyslu. Tematizuje odpovědnost za rozklad vztahu, což se vždy lépe vnímá u druhého, ať už je to životní partner, či literární postava. A marnosti v ní není tolik, aby se nedalo přežít i bez naděje. Super to nebude, ale alespoň nějaké ano.

Převod prvních komiksových příběhů Rychlých šípů do textové podoby plní svou roli úvodu do foglarovského světa nejen díky modernizaci jazyka i reálií. Dospělé čtenáře pak potěší skryté odkazy.

Po životním příběhu cukrovarské dcerky z první poloviny minulého století přináší čtenářsky oblíbená autorka příběhy tří žen obklopených vůní medu. Může ale sladkost kombinovaná s brutalitou druhé světové války fungovat i napodruhé?

Román úspěšné italské autorky dlouho čtenáře znejišťuje až irituje. I proto, že chvíli trvá, než vyjde najevo, že jde vlastně o specifickou variantu amerických brakových románů 60. a 70. let.

Kniha pro ty, kteří jdou raději oklikou než přímo a dávají přednost abstraktním úvahám před obsáhlým dějem.