Recenze v médiích

Jedenáct příběhů z historie Jizerských hor má zejména díky Chludově kresbě nepopiratelné kouzlo. Škoda jen, že scénáře jednotlivých příběhů bývají popisné a bez point.

Když před dvaceti lety vyšel román irského spisovatele Johna Boyna Chlapec v pruhovaném pyžamu, skoro přes noc se stal literární senzací. Kniha byla přeložena do desítek jazyků, prodalo se několik miliónů kopií, ale vytvořila také úspěšný stín, který se autor od té doby snaží překročit. Povedlo se mu to v tetralogii Živly a v jejím prvním díle s názvem Voda?

Chtěli byste prozkoumat miniaturní svět zpomalených super-želvušek pořádně zblízka i bez mikroskopu? Pak se vydejte do šumavského měříku spolu se Sofinkou a objevujte nejen krásy pomalého stylu života, ale i nových přátelství a přírody.

Pokračování oceněné knihy přináší osm nových rozhovorů se severokorejskými uprchlíky. A je to návrat k tomu, co Špitálníková dobře umí. Na základě autentických výpovědí otevírá běžná i kontroverzní témata, která mohou čtenáře hluboce zasáhnout.

Na kladenském stadionu byla nalezena mrtvola mladého sportovce. O pár dní později v blízkosti místa činu vypukne požár. Jedná se o dva odlišné případy, nebo se pachatel snaží skrýt stopy? Odpověď na tuto otázku hledá pražský vyšetřovatel a vášnivý běžec Petr Lenz.

Román prosycený vůněmi, chutěmi a nostalgií může být pro českého čtenáře plný exotiky, přesto však popisuje pravý opak: jednoduchý život v kalábrijském městečku. Vypravěčka odtud utekla, protože toužila po velkém světě, nakonec ale právě zde nachází nejen sebe samu, ale i sílu jít zase dál.

Ve snaze vyjmenovat co nejvíce umělců, kteří v městech působili, je kniha místy až příliš encyklopedická, mnoho námětů zůstává jen naznačených, například význam Marie Terezie pro feminismus. Autorův pokus stručně popsat kulturní dějiny Prahy, od kněžny Libuše po filmovou novou vlnu, a dalších sousedních metropolí přesto většinou nepůsobí banálně ani učebnicově nudně.

Staré čínské přísloví říká: „Je prokletí žít v zajímavé době.“ Hannah Arendtová se nepovažovala za člověka, jenž by k zajímavosti své doby přispěl rolí, kterou v ní sehrál. Svůj význam viděla v díle, jímž tuto dobu obohatila a kterým přispěla k porozumění zajímavosti doby 20. století.

Lars Mytting potvrzuje svou pověst podmanivého vypravěče, který dokáže čtenáře uchvátit i popisem prosté výměny náboje v komoře lovecké pušky.

Voda, dětství, úzkost i rytmus říkanek se v básnické sbírce Vzpomínka na soutok spojují do pevně vystavěného celku. Zaplouvání pod hladinu obrazů, paměti i verše ukazuje, jak promyšleně Anna Gažiová pracuje s hlasem, zvukem a napětím.

V románu Návrat se autorka vyrovnává s jizvou, kterou do kolektivní duše vypálil rozpad portugalského impéria a následná migrační krize roku 1975. Dospívající Rui, vržený vírem dějin z tropické Luandy do nehostinné reality Lisabonu, ztělesňuje deziluzi statisíců zámořských Portugalců, kteří jsou po „návratu“ do vlasti cizinci a nevítanými hosty.

Biolog a nositel Nobelovy ceny pátrá po evolučních i fyziologických příčinách stárnutí a shrnuje výsledky dosavadního snažení tento proces zpomalit, nebo dokonce zvrátit. Přináší opatrnou naději, ale varuje před nekritickým optimismem i nesmírnou složitostí problému.

Kniha poutavě propojuje jazyk s českými dějinami, místy a architekturou. Ukazuje ruštinu jako živou součást kulturní paměti, vzdělanosti a historické zkušenosti.

Kniha 1000 let s ruštinou není odborným textem určeným jen jazykovědcům nebo historikům. Je to především čtivý a srozumitelný průvodce dějinami, které se dotýkají každého z nás – často i tam, kde bychom to vůbec nečekali. Autor čtenáře provází více než tisíciletým příběhem ruštiny způsobem, který je přístupný, kultivovaný a překvapivě osobní.

Kdy Inuité nechtějí sluneční svit a proč běžci v Keni budí sousedy? Věda začala zkoumat noc a odkrývá ji jako prostor pro lov, rituální běh i filmový horor. Společenské vědy v Česku tak dohánějí světový trend, i když někteří jako by před „tmou“ utíkali k tradičnějším a ověřenějším tématům.

Po více než čtvrtstoletí se do rukou českým čtenářům dostává debutový román nobelistky Olgy Tokarczuk. Autorka v něm rozehrává magickou cestu za knihou, která možná neexistuje – a přesto dokáže změnit ty, kdo ji hledají. Sedmnácté století, alchymie, láska i podivuhodné bytosti ve zkumavkách tu skládají příběh, jehož síla neleží v cíli, ale v tom, co se cestou začne drolit i odkrývat.

Azilo Bazileus je panovník krutosti tak nevídané, že to v knize pro prvočtenáře skoro překvapí. Úspěšná autorka ale ví, že kolem dětí není třeba vždy našlapovat po špičkách. Na názorném, a přitom svěže odvyprávěném příběhu ukazuje, že tyran bez těch, kdo by ho poslouchali, je jen vzteklý mrňous.

Druhý román Eliho Beneše se od vydařeného debutu liší téměř vším: dobou, prostředím i dojmy, které si čtenář z jeho četby odnese.

(...) A řekněme hned, že to je kniha znepokojivá a varovná. Znepokojivá proto, že se neodehrává v dystopickém bezčasí, ale v blízké, velmi blízké budoucnosti, téměř zítra. Všechny reálie tam jsou reáliemi dnešního světa, jak ho známe, konkrétní, pojmenované. Autor nezapře, že je politologem a brilantním komentátorem politického dění, jeho kniha se dotýká všeho, čím teď žijeme: rusko-ukrajinské války, nepředvídatelností amerického prezidenta, populismu, autokratů, kteří na stále víc místech světa sahají po moci.

Andrea Sedláčková vydala před časem knihu Toyen – První dáma surrealismu, která hodnotila celou její tvorbu a zároveň podávala svědectví také o jejím životě. Přitom mohla využít své znalosti pařížského prostředí, kde již víc než tři desetiletí žije. Setkala se s množstvím lidí, kteří jí mohli poskytnout často dosud nezveřejněné informace. Byla důsledná, čerpala z řady archivů a také si na život i dílo slavné umělkyně vytvořila vlastní názor. Její kniha se přes svou obsažnost čte jedním dechem jako román. Svým přístupem připomíná slavného francouzského spisovatele a výtvarného teoretika Henriho Perruchota, který napsal beletristicky ztvárněné životopisy několika slavných moderních malířů.

Ve svém novém románu Poslední lanovka se americký spisovatel John Irving vrátil k řadě svých ikonických motivů. Nepodařilo se mu z nich však vystavět působivý literární celek, jako tomu bylo například v knize Svět podle Garpa, která mu téměř před půlstoletím zajistila světovou proslulost. Během četby Poslední lanovky člověka napadá otázka, kam se vytratil Irvingův spisovatelský um.