Lucka, Maceška a já

O próze Martina Reinera (1964) Lucka, Maceška a já se psalo a hovořilo hojně. Tak tomu má ostatně u titulů nominovaných na Magnesii Literu být. Nebudu opakovat již vyřčené chvály.

Na podzim letošního roku vydalo brněnské nakladatelství Druhé město staronovou či spíše dlouho rozpracovanou knihu Martina Reinera (dříve Pluháčka) Lucka, Maceška a já – stejně tak lze ovšem říci, že si ji autor vydal sám jakožto majitel zmíněného nakladatelství.

Trojice základních témat, respektive trojice klíčových příběhů, které spoluutvářejí Reinerovu prózu, je určena již jejím samotným názvem: Lucka je jméno malého dítěte, jemuž se vypravěč na čas stal přítelem i náhradním otcem.

(...) Není však ani důvod, proč se pozastavovat nad tím, že si autor vydá knihu u své firmy, vždyť i matka raději donosí plod u sebe. A jeho text je skutečně povahy tak intimní, že by ho někdo jiný ani nedal z ruky. Prózu Lucka, Maceška a já bychom tradičním pojmoslovím mohli nazvat jako iniciační nebo také výchovný (Erziehung) román. Na jeho začátku vstupuje hrdina do vyprávění jako jeliman, v jeho průběhu pak dochází k různým vývojovým peripetiím, kdy se postava tzv. hledá, v jeho závěru pak máme již hotového tvora, který ví, čím je, takzvaně se našel. U Reinerova hrdiny dochází k tomuto zasvěcení na dvou frontách, intelektuálně a sexuálně, což bývá obvyklé.

Martin Reiner se po delší odmlce přihlásil ke slovu prózou a hned zkraje je třeba dodat, že prózou nadmíru zajímavou. Zajímavou svou inspirací, námětem a v neposlední řadě i zpracováním. (...) Hledáním ztraceného básníka se však Reinerův román nevyčerpává. Autor hlavní téma, jakousi osu celé knihy, rozšiřuje o další motivy, jimiž jsou hledání sexuální identity protagonisty a též poměrně prosté hledání rodinného štěstí. Není to přímočarý příběh ... a je to moc dobře. Reinerovo vyprávění meandrovitě bloudí, stejně jako bloudí ve svém dospívání protagonista knihy. Nejsilnější stránkou příběhu jsou určitě pasáže o výjezdu do Londýna a taky zachycení atmosféry Brna na sklonku osmdesátých let - Martin Reiner zná své rodné město dobře a dokáže to "prodat". Podobně působivé jsou i detaily z anglické metropole.

(...) Martin Reiner je původním posláním básník. Prozaický debut vydal po několika sbírkách poezie. Nezapře v sobě ani nakladatele, když v textu zmiňuje jména málo známých básníků, jejichž dílo léta vydával v Petrovu. Verše "zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných" se mihotají nad textem jako křídla strážných andělů, oděných v poněkud archaickém, přitom stále "šik" hávu. V knize zaslechneme ozvěny Reinerova poetického světa, kterého se nemůže zříkat, protože by popřel sám sebe. Jeho kniha má ale i několik nesporných ryze románových výhod: není užvaněná, má spád, ví, co chce říct, a stojí pevně na vlastních prozaických nohách.