Nakladatelství Mladá fronta vydalo již druhý román nizozemské prozaičky, klavíristky a psycholožky Anny Enquistové, nazvaný Kontrapunkt. Jak už sám titul převzatý z hudební terminologie naznačuje, ani tentokrát autorka neopouští autobiografické téma terapeutické síly hudby. Tak jako Enquistová sama i její románové alter ego, klavíristka nacvičující Goldbergovy variace, musí v knize čelit bolestné situaci po ztrátě dospělé dcery.

Jedno z vrcholných děl Johanna Sebastiana Bacha – třicet Goldbergových variací – uvozuje i uzavírá oktáva; nejsouzvučnější hudební interval, ve kterém druhý tón je zdvojnásobením frekvence toho základního. Pro nizozemskou spisovatelku a klavíristku Annu Enquistovou je však tato "prázdná" harmonie zároveň metaforou propasti, již v sobě nosí od tragické smrti své dcery, kterou srazilo nákladní auto. Snažila se proto zbavit smutku a upevnit vzpomínky na ni zvláštní terapeutickou metodou – nacvičovala a studovala zmíněné skladby, jež jí pomáhaly vyvolávat z paměti obrazy společného života, kdy ještě dceru chovala na klíně, chodila s ní do kina nebo s ní trávila poslední dovolenou. Oba motivy pak spojila ve svém románu nazvaném Kontrapunkt. (...) Bolest jejích vzpomínek tak lze jen tušit někde vespod jako tichou basovou linku. Z tohoto střetu – bolesti a jejího odvážně přímého odhalování – pak povstává napětí, kontrapunkt tolik typický pro Bachovy skladby. A v tom spočívá i zdar románu Anny Enquistové. Zachycení ztráty milované dcery se v tomto kontrapunktu vyjevuje opravdověji, než by se z chladně racionálního založení knihy zprvu zdálo.