Foletti, Ivan

Duben 2019. V  Paříži hoří katedrála! Národ truchlí, politici ihned „zahajují obnovu“. Ale jaká katedrála má vlastně znovu ožít? Kniha představuje Notre-Dame dynamicky, v  neustálých proměnách.

Kniha se zabývá procesem christianizace římského světa mezi čtvrtým a sedmým stoletím a zaměřuje se na roli, kterou v něm sehrály obrazy, nové materiály a náboženské rituály.

Středověk a moderna. Souvisejí spolu? Autorky a autoři pohlížejí na vybraná umělecká díla a architekturu (nejen) v Praze, Brně, Sofii, Římě a Jerevanu a sledují, jak moderní společnost přetvářela a reinterpretovala historické období středověku ...

Všem, kteří chtějí poznat Kutnou Horu – ať už na místě, nebo na stránkách knihy –, nabízí tento průvodce čtyři procházky městem.

Katedrála sv. Víta v Praze, Notre-Dame v Paříži, Votivní kostel ve Vídni či jiný majestátní chrám některé z evropských metropolí jsou pro většinu z nás ztělesněním opravdového středověku.

Co by mohlo být současnému člověku odpornější a vzdálenější než uctívání rozložených lidských ostatků? A přece jde o kult, který pojí kontinenty a je doslova vepsán do DNA naší civilizace. Jak je to možné?

Příběh jižního Kavkazu je příběhem mostu mezi Evropou a Asií. Arménie a Gruzie – dvě nejstarší známé křesťanské kultury – a jejich sdílená středověká minulost během staletí vzkvétaly zasazené do úchvatné krajiny mezi Kaspickým a Černým mořem.

Panna. Vdova. Kněžka. V rodící se křesťanské společnosti kolem roku 400 ženy získávají moc. Autor knihy se ohlíží do minulosti a vykresluje zlomové období emancipace žen a jejich dříve nevídaného zapojení do církevního i společenského života.

K obhajobě své imperialistické politiky Vladimir Putin pravidelně využívá minulost. Rusko představuje jako říši, které je potřeba navrátit její dávnou slávu a „původní“ území. Jaká je ale historie ruského imperialismu?

Na pozadí jedinečného znojemského panoramatu, jak jej známe například z Kraví hory, se psaly dějiny nejen střední Evropy. Umělecké památky, kterým je tento průvodce věnován, tak vznikaly v úzkém dialogu s radostmi i strastmi své doby.

Tato kniha určená obdivovatelům unikátního kulturního dědictví jižního Kavkazu a Turecka je výsledkem pěti terénních cest, které v letech 2015–2022 podnikli studenti a pedagogové Semináře dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Politická situace a stupňující se společenské napětí v meziválečných zemích Rusku a Německu vyhnaly z domovů statisíce lidí a přiměly je hledat útočiště v cizině.

Jak ve skutečnosti probíhala středověká pouť? Jak vypadal středověký poutník a svět kolem něj? A jaký je vztah poutnictví a umění? To jsou některé z otázek, na něž tato kniha hledá odpovědi.

Středověk je vnímán jako doba temna a strádání, a obdobně je také umění této doby prezentováno jako úpadkové. Rádi bychom knihou toto pojetí překonali a nabídli na umění a dobu, často nepřesně označovanou jako raný středověk, nový pohled.

Představuje nejviditelnější umělecké dílo přístupné pohledu návštěvníka při příchodu před kostel opatství ve vesnici Conques /Francie/: bohatě zdobený a polychromovaný tympanon představující scénu Posledního soudu.

Tato krátká knížka určená pro širší veřejnost se zaměřuje na jeden z nejdůležitějších artefaktů středověkého světa, zlatou sochu-relikviář svaté Foy ve francouzském Conques.

V roce 303 n. l. tvoří křesťané ve Středomoří pouhých dvacet procent obyvatel a čelí neobvykle silné vlně pronásledování. Avšak o dvě stě padesát let později už je christianizovaná de facto celá populace tohoto obrovského regionu. Co se mohlo stát?

Kniha nabízí čtenářům setkání s různými příběhy. Jsou to příběhy obrazů, soch, architektur, zlatnických předmětů i konceptuálních děl a všechny mají jedno společné — vyvolávají emoce.

Kniha představuje výběr z úvah raně křesťanských myslitelů, zamýšlejících se nad rolí obrazů a nad přednostmi i riziky jejich používání. Čtenáři se tak do rukou dostává průvodce po vizuální kultuře pozdní antiky, ...

Pohanský bůh Jupiter Serapis, Ježíš Kristus a muslimský chalífa – jejich tváře jsou si překvapivě blízké. Autoři se pozastavují nad tímto zdánlivým paradoxem a ptají se: Proč vypadají „úhlavní nepřátelé“ téměř stejně?