Druhá kniha básnířky Andrey Vatulíkové (1984) přichází jedenáct let po výrazném debutu Ona je ten tragický typ... Neobsahuje tak pouze úzký výběr textů, jakýsi creme de la creme, ale bohatý a velkorysý výbor z tvorby za více než deset let.
Ještě se musíme naučit milovat ticho a tmu je třetí řadovou sbírkou libereckého básníka Jana Vozky, autora, který se snaží jít za samotný příběh, je to vyprávění o nás, ale už jakoby bez nás.
Tato sbírka básní vznikla neplánovaně z touhy po naději, vděčnosti za lásku všeho druhu, hledání světlých chvilek a potřeby nadsázky v náročných časech. Do této osobní a láskyplné poezie je vložena spousta energie, kterou bych ráda poslala dál.
Knížku napsal čtenářům pro radost český autor píšící pod pseudonymem Děda Kamil. Najdete zde úsměvné verše, textíky a ilustrace, které autor věnuje jak návštěvníkům českých a moravských hospod, tak i účastníkům veselých domácích setkávání.
Básnická sbírka brněského výtvarníka. ---------- V pokoji Sedím na židli znenadání se nakloní stěny obnaží se střešní trámy nad stropem Otevře se díra světla
V nové básnířčině sbírce se vedle pro ni příznačných motivů přírody a lidské každodennosti objevují v celé svojí podivuhodné jedinečnosti také ohlasy aktuálního fenoménu izolace jedince, umocněné fatálním děním spojeným s pandemií covidu-19.
Básnická prvotina Luz adentro Zdeňky Pospíšilové je návratem k původním krajinám a slovům, která dokážou obsáhnout něhu, rozechvělost a tíhu, nejen tu vlastní, ale i tu sdílenou a předávanou.
Měsíc tak pošetile modrý navazuje na nedávnou autorčinu sbírku Děravý testament. Vnitřně propojené verše procházejí různými krajinami a dramaty života – jako by básnířka šla znovu svou cestou a přitom výrazně prohlubovala vlastní stopy.
Jan Nebeský alias Jan z Wojkowicz byl mistrem podmanivých nálad znějící „hudbou podjeseně“ a vonící chladivým vzduchem „nejtesknějších navečerů“. Jeho verše promlouvají půvabem zapomenutých a znovu nalézaných věcí.
Verše plné štěrku, který drhne mezi zuby. Trávy, která příjemně šimrá na zátylku, a strachu, který tě někdy svírá třeba i jen proto, že máš projít žižkovským tunelem v noci.
Básně ve sbírce Někoho mi připomínáš, označené rokem vzniku, jsou dosud nepublikované. Narazil jsem na ně náhodou ve svých rukopisech. Setkal jsem se tak sám se sebou, asi o třicet let mladším. A připadá mi, že si celkem rozumíme.
Dvacet pět fotografií a dvacet pět básní, které v sobě skrývají trochu bolesti, lásky, touhy i humoru.
Černobílé fotografie Jindřišky Netrestové promlouvají k básnířce Heleně Niklausové a vyvolávají v její hlavě obrazy, které taví do slov.
Znalci poezie vědí, že Alois Marhoul patří k vtipným básníkům. Málokdo umí, tak jako on, svými verši hluboce zasáhnout duši a srdce - a zároveň pobavit. V nové sbírce ovšem přibyl do autorovy tvorby i nový, osudovější tón.
Autorčiny melodické verše plné stísněných duševních pohnutek a zvláštních temných (až hrobových) tónů by mohly být leckdy ideální inspirací pro gothic rockové skupiny. Jsou jemné, možná často jednostrunné, nebo snad jednostranné, ...
