Soubor studií předního německého medievisty je věnován problematice pozdně středověké hereze, kacířství a husitské revoluce ve středověkých Čechách. Autor v nich rozkrývá proměnu pohledů středověkých teologů na herezi od konce 13. století.
Dlouhou dobu vládlo v křesťanském světě přesvědčení, že lidé jsou vlastně „nevyléčitelně věřící“ a v určitém okamžiku svého života se jistě budou ptát na Boha. Na tomto nezpochybnitelném předpokladu byla mnohdy postavena teologie a pastorace.
Tato kniha nám objevuje nový a zároveň prastarý vztah k druhým lidem i k
sobě samému: dokonalé sebepoznání, vědomí, že existují dva zdroje
poznání, mozek a srdce, pochopení, že svět i lidé nutně dosvědčují
nezměrnost božích možností.
Autor zpracovává zrození legendárního motivu posledního císaře jako apokalyptické figury spojované s koncem světa a druhým příchodem Krista a Posledním soudem.
Ladislav Hejdánek je znám jako filosof, který se celý život snažil nově promýšlet téma pravdy. Tato kniha ovšem nechce představit Hejdánka jako filosofického teoretika pravdy, spíš jako jejího nebývale vášnivého milovníka.
Orosiovy dějiny, v nichž se autor inspiruje Augustinovou tezí o vítězství Boží obce, představují významný doklad vývoje křesťanské univerzalistické historiografie a ovlivnily řadu středověkých autorů, např. Isidora ze Sevilly či Otu z Freisingu.
Na podzim roku 1975 požádala Patočku skupina literárních vědců, aby pojednal o souvislosti mezi fenomenologií a strukturalismem. Přednášky proběhly v soukromí mezi listopadem 1975 a lednem 1976.
Desatero Marka Orko Váchy o životě, lásce, sexu, církvi, přírodě a přátelství. Tahle kniha vznikala při putování Podyjím, při rozjímání na zahradě jedné fary i dlouhých hovorech u vína.
Kniha naplňuje badatelské desideratum týkající se Heideggerovy údajně nedostatečné tematizace problematiky těla a tělesnosti, jež mu bývala vyčítána hned od vydání spisu Bytí a čas.
