Bennettovo dílo Ženský román (v orig. Old Wives' Tale) patří ke klasickým dílům anglické literatury – např. kritik John Carey jej v knize Pure Pleasure zahrnul do svého výběru padesáti kvalitních a zároveň čtenářsky nejvděčnějších románů 20. století.
Poslední člověk je vedle Frankensteina patrně nejlepším dílem Mary Shelleyové. Apokalyptický román se odehrává koncem jednadvacátého století, kdy je země zasažena neznámou pandemií, jež se rychle rozšíří po celém světě a téměř vyhubí lidstvo.
Cestopisně laděné vyprávění popisuje zážitky z cest po známých i pozapomenutých místech na území historického Království obojí Sicílie, tedy po jižní části Apeninského poloostrova a Sicílii.
Poslední velké dílo Edmunda Husserla, v němž autor podává výklad základních pojmů transcendentální fenomenologie, zabývá se otázkami „přirozeného světa“ a krizí smyslu a objasňuje svůj vztah k moderní evropské kultuře.
Nový překlad Rabelaisova Gargantuy, arcidíla renesančního humanismu a reformismu, potopy rafinovaných obscenit, brutální kritiky soudobé církve a univerzity, snění o světě lepším a svobodnějším.
Jedlan, Marr, Kataj, Kajem – to nejsou jména chlapců z klubu, který se inspiroval u Rychlých šípů. To jsou přezdívky Chodců zeleně: Jana Řezáče, Josefa Proška, Jaroslava Rychlého a Miloše Hájka.
Nový překlad slavného literárního díla, které představuje
protiklad k převažujícímu vnímání antiky jako kultury
vznešené, ušlechtilé, klasicky krásné – jak píše Martin C.
Putna v doslovu.
Obsáhlé autobiografické dílo líčí osudy Goetheho během jeho pobytu v Itálii v letech 1786 až 1788. Důvěrné setkání se zcela novým světem a především s antikou znamenalo tvůrcovo znovuzrození.
V rozsahu nevelkém a čtenářsky přístupném raném díle Jung na konkrétních případech pacientů a s využitím snů, fantazií, krásné literatury a mytologie podává výklad konceptů individuálního a kolektivního nevědomí a kolektivních archetypů.
Největší prozaické dílo Janka Poliće Kamova, román Vysušená kaluž, mělo podobně jako jeho autor značně pohnutý osud. Rukopis byl dokončen v roce 1909, ale cenzura zhatila veškeré pokusy o jeho publikování.
Georges Sorel (1847–1922) byl francouzský politický myslitel, vnímaný hlavně jako teoretik revolučního syndikalismu. Proslul knihou Úvahy o násilí, v níž předložil svou obhajobu revolučního násilí.
Publikace přináší 36 nejvýznamnějších futuristických manifestů, které usilují o radikální proměnu řady uměleckých druhů: nejen literatury, ale i divadla, filmu a fotografie, malířství a sochařství, architektury a hudby.
Claudio Magris se zde vrací k tématu, jež je mu blízké a o němž psal už v románu Poslepu, k sochám z lodních přídí, hledícím před sebe na moře vstříc osudu a odvracejícím působení zlých sil.
Pýthijské zpěvy jsou druhým ze čtyř Pindarových cyklů vítězných zpěvů (epiníkií), který obsahuje dvanáct ód oslavujících vítězství v pýthijských hrách.
První strašidelný Spießův román, dějově zasazený do doby křížových výprav do Palestiny, má dvě hlavní postavy: rytíře Rudolfa z Westerburgu a zlého ducha tohoto rodu, mužíčka Petra, který Rudolfem manipuluje a svádí ho ke zlým a hříšným skutkům.
