Edice Europa

Největší prozaické dílo Janka Poliće Kamova, román Vysušená kaluž, mělo podobně jako jeho autor značně pohnutý osud. Rukopis byl dokončen v roce 1909, ale cenzura zhatila veškeré pokusy o jeho publikování.

Výbor z díla Egona Erwina Kische připomíná velkou osobnost meziválečné česko-německé žurnalistiky a literatury.

Georges Sorel (1847–1922) byl francouzský politický myslitel, vnímaný hlavně jako teoretik revolučního syndikalismu. Proslul knihou Úvahy o násilí, v níž předložil svou obhajobu revolučního násilí.

Claudio Magris se zde vrací k tématu, jež je mu blízké a o němž psal už v románu Poslepu, k sochám z lodních přídí, hledícím před sebe na moře vstříc osudu a odvracejícím působení zlých sil.

První strašidelný Spießův román, dějově zasazený do doby křížových výprav do Palestiny, má dvě hlavní postavy: rytíře Rudolfa z Westerburgu a zlého ducha tohoto rodu, mužíčka Petra, který Rudolfem manipuluje a svádí ho ke zlým a hříšným skutkům.

Pýthijské zpěvy jsou druhým ze čtyř Pindarových cyklů vítězných zpěvů (epiníkií), který obsahuje dvanáct ód oslavujících vítězství v pýthijských hrách.

Soubor pěti povídek s tématem stáří a plynoucího času, s nímž se musí jednotliví protagonisté vyrovnat.

Výbor zahrnuje dva texty Eliase Canettiho. V souboru esejů Kniha proti smrti autor – vědom si konečnosti lidské existence, ale až zápasivě ji nepřijímající – medituje způsobem někdy až neuvěřitelně překvapivým nad ohraničeností existence člověka.

Slavná novela Gradiva od Wilhelma Jensena z roku 1902 (knižně vyšla 1903) vypráví příběh mladého archeologa Norberta Hanolda.

Terst je, možná více než jiná města, symbolizován svou literaturou, svou kulturou. Angelo Ara a Claudio Magris se rozhodli bádat právě o zvláštnostech „terstského případu“, studovat jeho historii a literární svědectví.

J. W. Goethe, obecně známý hlavně jako autor Fausta, byl nejenom dramatik, ale i básník, romanopisec, přírodovědec a rovněž politik – poradce tehdejší vrchnosti. Jeho autobiografie proto daleko přesahuje hranice životopisného textu.

Kniha Ernsta Jüngera V bouřích ocele vyšla poprvé v roce 1920 s podtitulem Z deníku velitele úderného oddílu. Jedná se o deníkové zápisky z 1. světové války, ve kterých autor barvitě a bez příkras vylíčil své zážitky ze západní fronty.

S pojmem „dada v Čechách“ jsou spojeny především počátky skupiny Devětsil a jména Jan Werich, Jiří Voskovec, Jaroslav Hašek nebo Jiří Frejka. Český Němec Melchior Vischer je ovšem zcela zapomenut.

Když byl Napoleon po bitvě u Waterloo v roce 1815 internován na vzdáleném ostrově Svatá Helena, doprovázel ho mimo jiné věrný hrabě de Las Cases. Po celou dobu svého pobytu na ostrově zaznamenával do deníku Napoleonovy vzpomínky, úvahy a myšlenky.

Román je prostoupen lyrikou, ale také kousavou ironií a pohledem na život, který je zbaven všech iluzí a pochybuje o možnosti dosažení skutečné lásky.

Kniha anglického teoretika umění a spisovatele Johna Ruskina je všeobecně považována za autorův nejdůležitější kritický text věnovaný architektuře.

Zatímco Sienkiewiczova beletristická tvorba je v českém prostředí dostatečně známá, výbor z jeho tvorby publicistické se k rukám českých čtenářů dostává poprvé.

Autor, jenž vyrostl v rodině sovětského diplomata Vladimira Ivanoviče Jerofejeva a část dětství strávil ve frankofonním prostředí, v knize obsáhl to nejhorší, co se k tématu dá napsat.

Kniha O základech teorie jazyka, stěžejní práce dánského lingvisty Louise Hjelmsleva (1899–1965), je jedním z největších a dodnes nejvlivnějších děl světové lingvistiky.