Kang, Han

Han Kangová (*1970) je jihokorejská spisovatelka a básnířka, jejíž psaní se vyznačuje tichou, ale neústupnou intenzitou. Ve svých románech zkoumá křehkost lidského těla, trauma, násilí i touhu po čistotě – a činí tak jazykem, který je zároveň strohý i hluboce lyrický. Mezinárodní čtenářské i kritické uznání jí přinesl román Vegetariánka (Čchesikčuidža), za nějž v roce 2016 získala prestižní Man Booker International Prize. V roce 2024 jí byla udělena Nobelova cena za literaturu. Stala se tak první korejskou nositelkou tohoto ocenění.

Co řekne ticho

Narodila se v jihokorejském Kwangdžu, ale vyrůstala v Soulu. Literární prostředí jí bylo blízké – jejím otcem je známý spisovatel Han Seung-won. Sama začínala jako básnířka, a právě poezie zůstává v jejím stylu přítomná i v próze: její věty jsou přesně odměřené, často záměrně fragmentární. Han Kangová věří, že co nejde říct naplno, lze vyjádřit oklikou – tichem, metaforou, rytmem.

Trauma, tělo, paměť

Han Kangová vychází především z ticha, bolesti a neviděného. Říká, že k psaní ji často vede otázka, která nemá jednoduchou odpověď – například: Jak může člověk zůstat nevinný v násilném světě? Její knihy nevznikají z potřeby sdělit, ale z potřeby pochopit – a často i vyrovnat se s něčím, co nelze racionálně zpracovat.

Jedním z klíčových témat její tvorby je trauma – kolektivní i osobní. Sama říká, že trauma se dědí – a literární zpracování může být způsobem, jak se k němu vztáhnout, aniž by ho znovu vytvářela.

Důležitou roli v její tvorbě hraje tělo – jako místo zranitelnosti, odporu, paměti i přeměny. V Vegetariánce odmítnutí masa není dietní rozhodnutí, ale akt fyzické a duchovní vzpoury. Tělo u Han Kangová často „mluví“, když slova selhávají – skrze ticho, gesty, zhroucení i proměnu.

Dalším silným podnětem je vztah ke smrti a truchlení. V Bílé knize psala o sestře, která zemřela krátce po porodu – a inspirovalo ji i období, kdy žila ve Varšavě, městě prošlém destrukcí. Pouhé tři barvy – bílé věci, které si zapisovala (sníh, popel, mléko) – jí otevřely prostor pro meditaci o pomíjivosti a tichém smíření.

Ztišit se a naslouchat

Han Kangová se inspiruje i východní filozofií, zejména buddhismem, ale nikoli dogmaticky – spíš jako způsobem vnímání. A vedle toho také hudbou a poezií – obojí je patrné v rytmu jejího jazyka, který je přesný jako nota a zároveň má prostor pro ozvěnu.

Její knihy byly přeloženy do desítek jazyků a obdržely řadu mezinárodních ocenění. Přesto zůstává nenápadná, zdrženlivá – jako její postavy. A právě v této zdrženlivosti je síla, která nutí čtenáře ztišit se a naslouchat.