Na konci 10. století vznikl zcela nový žánr
klasické arabské prózy – maqáma. Vytvořil
jej Abú ’l-Fadl Ahmad ibn al-Husajn ibn Jahjá,
jemuž se v dějinách arabské literatury dostalo
příhodného označení Badíc az-Zamán
(Div své doby).
Autor shromáždil v této knize téměř všechny doposud známé akkadské (babylónsko-asyrské) a dvojjazyčné (sumersko-akkadské) mýty a legendy vyprávějící o stvoření světa a člověka, životě a skutcích bohů a činech pradávných panovníků a legendárních hrdinů.
Kniha se zabývá mytickou zvířenou v tradicích východní Asie (Japonska, Koreje, Tibetu, Indie, Číny, Tchaj-wanu).Toto téma je nahlíženo badateli z různých oborů: orientální filologie, historie, obecné lingvistiky, etnologie, religionistiky i zoologie.
Arabský emír ze severní Sýrie, válečník, politik, dvořan a spisovatel popisuje, co zažil, viděl a slyšel. Vypráví z pohledu stárnoucího muže, který se rozhodl zanechat potomkům obrazy křehkosti a osudovosti lidského života.