Bytí naboso

KRÁSA ŽIVOTA ŽITÉHO NABOSO
Michaela Fukačová - jméno, které zná celý hudební svět, od Tokia, přes Kodaň, Berlín, Paříž, Londýn až po New York. Tam, i na mnoha dalších místech, kde koncertovala nebo nahrávala, si získávala uznání nejen svou interpretační profesionalitou, ale i hřejivě lidským a neokázalým vystupováním, nepředstíranou skromností, úsměvem, hloubkou životních názorů. Když jsem ji kdysi dávno poprvé potkal na katedře hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity Brno (tehdy Univerzity UJEP), kde jsem studoval u jejího otce, profesora Jiřího Fukače, viděl jsem krásnou, usměvavou, skromnou mladou dívku, která nádherně hrála na violoncello. To jsem si v duchu říkal, že ta „sympatická holka“ umí a míří vysoko a stane se skvělou umělkyní. Ale že bude umět být i skvělou spisovatelkou, to jsem netušil. Uplynulo nicméně hodně času, než své hudebně-životopisné fejetony (ve kterých nepsala ani tak o sobě, jako spíše o době a lidech, které na cestě životem potkala) začala uveřejňovat na profilu Facebooku. V nich se odrážel její literární, respektive vypravěčský talent. Názory facebookových přátel, že by fejetony měly vyjít knižně, odmítala a se skromností velkých a duchovně pravdivých umělců to považovala za přílišnou „smělost“ vměšovat se mezi spisovatele. A teď, když listuji a pročítám její knihu fejetonisticky laděných postřehů a vzpomínek BYTÍ NABOSO (jak to sama nazývá „příběhů v různých tóninách“) jsem rád, že odvahu našla a „směle“ se mezi spisovatele přiřadila. Kniha je to nádherná, mohu-li to přirovnání použít – je něžná a zní moudrou, duchaplnou, pravdivou „hudbou“ myšlenek, vzpomínek, postřehů, evokací. Kniha je také krásně, ale neokázale typograficky připravena, je vkusná, text je doprovázen malými fotografickými vzpomínkami na začátku kapitol, kapitoly jsou přehledně členěné, vazba pevná, papír chamois, z kterého nebolí oči jako z čistě bílého papíru.
Michaela nepíše na prvním místě o sobě, nechlubí se tím, že album skladeb Petera Liebersona, na kterém se podílela, bylo nominováno na cenu Grammy 2007 v kategorii nejlepší klasické album, že kritikou je vysoce ceněna její interpretace violoncellových skladeb Bohuslava Martinů (nahrála třeba jeho kompletní dílo pro violoncello a klavír), že získala světové uznání za interpretaci děl Edwara Elgara, Maxe Regera a v neposlední řadě našeho Antonína Dvořáka (jehož violoncellový koncert h moll se stal jakýmsi jejím „magnum opus“ její kariéry), to vše v jejím vyprávění není tak důležité jako jsou tam důležití lidé, s kterými vyrůstala, rodiče, přátelé, umělci a jejich charaktery, tvůrčí boje, místa s geniem loci, příroda, lásky, drobnosti na cestě života, kterých si mnozí nevšimnou, ale které tvoří vůni života, ale i jeho hořkost. Její kniha je protkána láskou k životu ve všech jeho podobách. Není jen pro umělecky založené čtenáře, především hudebně založené, ale je pro všechny, kteří rádi poznávají svět, který by jim jinak zůstal nepoznaný, protože prostě jdou po jiné životní cestě s jinými životními zkušenostmi. Ale to, co zůstává pro všechny z nás, kteří rádi poznáváme a prožíváme i životy dalších, je hluboká, lidsky čistá a prostá moudrost, ke které se člověk nadaný k přemýšlení musí životem prožít. Michaela se k tomu skutečně prožila a umí to literárně vyjádřit. Čtenář, který by snad v knize hledal chronologicky vyprávěný životopis, jakési memoáry umělce, ten bude možná zklamán. Nenajde tam časovou osu života umělkyně, ale intuitivně poskládané střípky jejího života a života lidí, s kterými se potkávala v konkrétní době. Je to laskavé vyprávění moudré ženy, která poznala lesk i bídu koncertního života v těch nejvyšších sférách světové umělecké kariéry. A končí-li své vyprávění větou, cituji: Snad se mi podařilo vás potěšit, pak jí musím sdělit, že podařilo. Věřím, že to stejné budou cítit i další čtenáři.
Lubomír Müller, spisovatel, hudebník