beletrie

Tak jak ve vlnách se střídá den s nocí a trvání s pomíjivostí v příboji radosti, hledáme každý sebe. Kdyby existoval někdo, kdo sám od sebe vytuší co svět potřebuje a zařídí dřív, než se vysloví!

Život tryská za životem počátkem i koncem, každý kolaps je o naději. Loterie genů v pozemském osudí přebývá v symbióze vědy a umění, na vlásku víry v pravdu visí dějiny. Rukou houslisty mraky se rozpouští, noty objaly svět líbeznou melodií.

Čas mezi narozením a smrtí je součástí bytostné eupnoe, zdravého okysličení těla. Naplňuje živáčky lidičky magickou realitou prožívaného snu. Inspiruje k tvořivému životu „tady a teď“. Neurčitost budoucnosti umožňuje stávat se jejím počátkem.

Nedávný civilizační šok, který formou pandemie postihl svět, ukázal znovu, jak je člověk zranitelný. Bylo to varování shůry? Rytmus civilizace zastavil svá soukolí, aby si lidstvo uvědomilo, že není pánem světa.

„Bohumil Ždichynec patří k oněm osvíceným představitelům zkoušeného lidského druhu, jejichž jak lékařská, tak i spisovatelská (a jiná) aktivita je dána především tím, že jejich duchovní zření zjevně a zhusta oplývá takřečeným utopickým napětím.

Každý má oči, aby viděl, a srdce, aby žil, ale měl by srdcem i vidět a nežít jen z toho, co oči vidí, jelikož často vidí jen to, co si člověk vidět přeje. Lidská existence se prolíná s dantovskou vizí pekla, očistce i ráje.

Životní funkce člověka mají příliš mnoho proměnných, než aby bylo možno předpovědět jeho budoucí chování. Toho se týká třináctero nevšedních a někdy až bizarních životních příběhů.

V nové knize povídek navazuje autor na předchozí prózu Zvláštní způsoby štěstí. I tentokrát jde o čtivé nevšední příběhy, z nichž některé čerpají z lékařského prostředí.

K životní moudrosti lze dojít cestou přemýšlení, cestou to nejušlechtilejší, někdy cestou napodobování, cestou nejlehčí, a posléze cestou zkušenosti, tedy cestou nejtěžší.

„Bohumil Ždichynec demonstruje převelice nevšední spektrum žánrových postupů, které s důrazem na jejich poselství posléze uvážlivě jako by rozviřuje do učiněné mozaiky bytostného tázání po smyslu světa a po poslání světa smyslu.

Autor vychází z představy, že kdysi existovala archa Noemova, ztracený prostor, ve kterém člověk prožíval svůj osud a mohl zastavit zběsile ubíhající čas. Život se s člověkem nemazlí, taková je realita bytí. Jaký je vlastně smysl života?