Tyto autorčiny prózy mají nejblíže k její předchozí knize Ostrovy. Oproti ní zde ubylo berlínsko-brněnských témat a přibylo ztišených či naopak burleskních příběhů, ve kterých se ocitáme v mezních situacích: mezi životem a smrtí, zrozením a odchodem.
Kniha s námi v šesti povídkách prosycených jemným humorem postupně stoupá ze stok Istanbulu a staropražského podzemí, přes přízemí brazilské džungle, uliček New Orleansu či harému damašského paši až do nadhledu Jizerských hor.
Kniha volně navazuje na Lásku na cizím hrobě. Nové povídky Ludvíka Němce jsou vážnější a niternější nežli v předchozí Lásce na cizím hrobě, jsou však stejně pečlivě vybroušené.
Příběhy této knihy se určitě odehrály. Připomínají bezčasí vyprávěné přáteli a starými deníky a dopisy bez obálek. Neznámí příbuzní a zapomenutí sousedé v nich ožívají jako při prohlížení omšelého sametového alba s průsvitným papírem.
To nejstručnější, co se dá říct o této knize je, že navazuje přesně tam, kde Němec před dvaceti lety skončil. Jde znovu o povídky, tentokrát je jich ovšem jenom pět a jsou dlouhé (románky).
Sbírka šestnácti povídek oblíbeného autora o nejrůznějších podobách lásky. Šťastnou i odvrácenou tvář lásky pozoruje Viewegh nejen s porozuměním, ale také s ironickým nadhledem, takže občasný smutek provází humor slovní i situační.