Autorka ukazuje logickou jednotu Teilhardova díla, vykládá podrobně všechny hlavní pojmy jeho teorie a používá jeho dílo jako celek včetně nepublikovaných dopisů, což je ojedinělé i v mezinárodním kontextu teilhardovských studií.
Charles Hartshorne (1897-2000) je vedle Alfreda N. Whiteheada nesporně nejvýznamnějším procesuálním filosofem dvacátého století. Jeho zájmem byl především filosofický pojem Boha, který by byl filosoficky konzistentní a odpovídal náboženské intuici.
Monografie se věnuje diskuzi o filozofické a vědecké práci v první polovině 18. století, a to ze specifického pohledu femme de lettres, vzdělané ženy pocházející z aristokratického prostředí.
Svazek Zápisníky I obsahuje deníkové zápisy Jiřího Němce na samostatných listech z roku 1960 a První (6. 8. 1961 - 12. 5. 1962), Druhý (15. 5. 1962 – 2. 5. 1963) a Třetí zápisník (10. 5. 1963 – 28. 10. 1964).
Kniha Derech chajim je mezi Maharalovými spisy výjimečná tím, že je souhrnným komentářem k jednomu celému traktátu Talmudu, k traktátu, který sám Maharal nazýval drahým a vznešeným, k traktátu Avot.
Kolektivní studie Řád a chaos v archaických kulturách přináší sedm statí předních českých badatelů, kteří analyzují pojmy řádu a chaosu ve vybraných archaických kulturách.
Čtivě a srozumitelně napsaná monografie sleduje historii teorie chaosu, která se odvrací od příčinně následkového chápání světa a klasické newtonovské fyziky.
Druhým svazkem se stává komentovaný překlad starověkého čínského spisu Chan-fej-c’ do češtiny úplným. Čeština se tak řadí mezi hrstku západních jazyků, do nichž bylo toto dílo cele přeloženo.
Deset přednášek k filozofii opery. Opera je specifická forma komunikace nesloužící ke sdělování. Její charakter zmocňovací vyložen metaforou chapadel. Takovému uchopení nahrává již uspořádání amfiteátru a posléze operních domů.
Chan-fej-c’ patří k nejobjemnějším dílům staročínského písemnictví a přestavuje kompozičně i slohově vybroušenou summu legistické nauky, která zejména v závěrečném období starověku v Číně převládla .
Pohanský bůh Jupiter Serapis, Ježíš Kristus a muslimský chalífa – jejich tváře jsou si překvapivě blízké. Autoři se pozastavují nad tímto zdánlivým paradoxem a ptají se: Proč vypadají „úhlavní nepřátelé“ téměř stejně?
Klasické filosofické dílo z konce 17. století. Autor je považován nejen za klasika tzv. empirismu, ale právem se řadí také mezi stěžejní autory moderního liberalismu.
