Pátá básnická knížka ostřílené českobudějovické autorky opět přináší úsporné verše „všedního dne“. Prožívání každodenní banality ústí do krátkých postřehů, úvah, vzpomínek či situačních záblesků, to vše je přitom zachyceno střídmou básnickou řečí.
Rostislav Opršal, který má "šedesátá léta v genetickém kódu", píše kainarovsky mužnou a otevřenou poezii, v níž není místo pro sentimentalitu, ani pro jalové abstrakce.
Hurvínkova poučení o tom, proč nosit roušku od ouška až k oušku, že neposedný vir může být na tyči v autobuse i u cizího kluka v puse a že je třeba mýt si ruce nejen když přijdeš zvenku, ale i když jsi hladil svoji fenku.
Tato má, již Pátá sbírka veršů, obsahuje texty z období září 2019 – březen 2020. Vznikly tak říkajíc mimoděk, bez prvotní ambice, že něčeho dosáhnou. Vzdáte-li se očekávání, nemůžete být ani zklamaní.
Za co přesně se autor omlouvá? Za svoji životní bezradnost, kterou umí prodat jako nikdo jiný? Brilantní smysl pro rytmus? Nebo za to, že vás urazil? Že vám přebral holku? Že na rozdíl od vás ví, co je to aliterace?
Tato básnická sbírka obsahující třicet básní, které se zaměřují na témata velice blízká autorově srdci. Autor se v nich snaží uchopitelnou formou předat své zkušenosti, ze spousty aspektů lidského života.
Kniha obsahuje 64 veršů a 3 povídky. Žánrově je to knížka k odpočinku, k úsměvnému zamyšlení - jemně morálně a společensky podmalovaná poesie pro všechny věkové skupiny bez rozdílu pohlaví.
Poezie pro všechny, kteří se rádi zamýšlejí nad otázkami života a smrti, lásky a vzpomínek. Zvláště pak pro ty, co navíc milují železnici.
V pořadí druhá sbírka strojvedoucího a básníka.