(...) Na rozdíl od Emanuela Frynty a jeho Písniček bez muziky, které překladatel také psal pro svého syna a které jsou řemeslně dokonalé, je Ivan Diviš ve svých "pokusech pro děcka" spontánnější. Formální kvalitu s gustem rozbíjí, neohlíží se na linearitu děje a posouvá texty k rozostřenému absurdnímu vyznění. Je mu bližší tajemství než pointa