Rožmberské kroniky: Krátký a summovní výtah od Václava Březana

Edice Krátkého a summovního výtahu vycházela na pokračování v JSH. Celkové vydání lze tedy kvitovat s povděkem. Rozsahem větší je ovšem ta část publikace, která je komentářem k této edici a pokusem o aktualizaci rodokmenu Rožmberků (s.75-201). Zde se ovšem autorce nepodařilo prokázat dostatečný přehled v problematice starších dějin rodu, čehož důkazem je řada nepřesností a chyb. Dobrým příkladem je hned první část rodokmenu na s.84. Ačkoli autorka cituje CDB IV/1, naprosto ignoruje totožnost Vítka z Příběnic (v jejím podání Vítek mladší 1205-1236), zmiňovaného v roce 1243 (2x) a 1244 (1x) - v druhém případě navíc jako otec Voka a Vítka (!) - později z Voka Rožmberka a Vítka Příběnic (1250). Komentář k této části rodokmenu na s.77-80 přitom autorčiny postoje vysvětluje nejasně či vůbec. Budivoje z Krumlova a jeho bratra Vítka (rodokmen s.85) zcela jednoznačně určuje jako Budivoje a Vítka píšící se někdy také ze Sepekova, event. Skalice a Načeradce. Nic proti tomu, pokud by ovšem autorka doložila na jakém základě se tak domnívá. Jména uvedených osob jsou známa ze svědečných řad listin, srovnání pečetí, kde by se lišily predikáty (ale bylo by možno eventuelně říci, že pečeti jsou jedné osoby) není možné, protože takové pečeti nemáme. Oba 'bratři' se tak podle ní na listinách objevují více než 50 let, což lze chápat, jako že se oba dožili přes 70 let. Je zvláštní, že autorka opět tuto zajímavou disproporci oproti ostatním osobám ze svých rodokmenů neobjasňuje, ačkoli je zjevné, že daná interpretace je její vlastní. Vok (I.) z Rožmberka je pak podle ní doložitelný až v roce 1250, ačkoli je nesporné, že je znám již z roku 1244 a to z pravé listiny.... Dalo by se to jistě vysvětlit autorčinou důkladností (tedy že bere za jistý až predikát 'z Rožmberka'), pokud by se ovšem na jiných místech nedopouštěla slovní ekvilibristiky za účelem doložení faktů zcela sporných (např.s.80-83). Nemá smysl se pokoušet o výčet dalších chyb, neboť uvedený příklad je dosti ilustrativní. Opouštěje 12. a 13.století se autorka stává pevnější v kramflecích a tak například kapitola o Oldřichu II. z Rožmberka poskytuje celkem důkladný přehled. Přesto lze zachytit, že například chybí odkaz na Teclův článek o bitvě u Křeče (Husitský Tábor 9 z roku 1987), ačkoli se o ní výslovně hovoří na s.128 a ačkoli uvedený článek dosti důkladně analyzuje danou problematiku a přináší nové pohledy. Vedle toho, že autorka místy zmiňuje naprosto nepodstatné detaily, je to minimálně důkazem o nevyváženosti celé knihy. Také obrazový doprovod je tvořen materiály vybranými spíše náhodně, i když lze ocenit celkem slušný výběr pečetí, které by si možná zasloužily prezentaci kresebnou (z fotografií jsou nepříliš čitelné). O podstatnosti či nepodstatnosti údajů obsažených v knize dobře svědčí i bibliografie, kam autorka zapracovala skrytou bibliografii všech svých prací, ať už jsou o čemkoli. Nejmladší citovaná práce je z roku 2004 (od autorky i od jiného autora), takže je otázka, zda opravdu už nemohla zaujmout stanovisko např. rodokmenu nejstarších Vítkovců, jak jej podává V.Vaníček ve Velkých dějinách zemí koruny české. Lze ocenit, že v publikaci je soustředěno množství informací, které by čtenář musel pracně dohledávat v méně dostupné regionální literatuře. Tato přednost je však negativně vyvážena tím, že případný čtenář je vzhledem k mnoha omylům a nejasnostem nucen o to důkladněji autorčino podání prověřovat. V pětistupňovém hodnocení není bohužel hodnota 2,5 hvězdičky, kterou by si podle mého kniha zasloužila, proto ponechávám na hodnotě 3.