Jsme tady: Příběh v deseti povídkách

(...) Křeč života nakonec vždy povolí, zvěstují utěšujícím tónem vyprávěči příběhů Jana Balabána. Spasma mizí a po něm přichází uvolnění nového začátku, shrnutého do osudového setkání času a místa. Jsme tady. Navždy. Ale kdo se k této větě v životě dostane, a kdo jí skutečně uvěří.

Jak již podtitul nové knihy napovídá, navzdory vnější formě povídkového souboru se jedná o dílo v mnoha směrech sepjaté a celistvé – jednotlivé texty v něm obsažené sjednocuje nejen stránka tematická, jak bývá často zvykem, ale též rovina postav, procházejících obvykle hned několika povídkami.

Balabán v novince potvrzuje především dvě věci. Jednak, že v předchozích knihách našel silné téma, které může dál rozvíjet, a jednak v ní opět proklamuje bytostné rozpoložení povídkáře. Toto tvrzení je ovšem nutné brát s rezervou, protože v knize Jsme tady se ryzí povídky spojují v načrtnutý, nikoli striktně koherentní příběh.

Tvorba Jana Balabána má v mnohém výsadní postavení, a to nejen v kontextu současné české literatury. Nová kniha Jsme tady je sice potvrzuje, avšak dojem z ní je tíživější a rozpačitější než z ceněné Možná že odcházíme. (...)

(...) Próza Jsme tady ale není jenom souborem existenciálních tragédií a jejich tu více, tu méně zdařilých analýz. Za prvé proto, že na rozdíl od dějin 20. století se Jan Balabán svých postav dotýká se zvláštní něhou a soucitem - zůstává jim nablízku i přes veškeré temné odstíny, které se v nich usadily.
Za druhé z důvodu sugestivního rytmu díla: přesné a citlivé popisy obrazů, kterými jednotlivé postavy samy anebo v dialogu procházejí, střídají "pomalé" pasáže, takřka esejistické bloky, v nichž autor přemítá nad duchovní vyprahlostí světa. A konečně: Balabánova nová kniha má intenzívní metafyzický náboj -i sebenepatrnější "bolest pod obloukem žeber" se tu rázem otiskne do věčnosti...