(...) Dva představitelé chytrého humoru si tu v dopisech vyměňují povzdechy, jásot, doufání i zoufalství (...) Voskovec a Werich byli nuceni psát si jazykem " ezopským", sestávajícím z jakýchsi kryptogramů, narážek, jimž rozuměli jen oni. Tím nabývá jejich korespondence na fosforeskujícím půvabu. Neméně půvabné je, když Werich svému příteli za oceánem nadšeně líčí, jak byl hrát v Pardubicích a kterak tam někdo prstem načmáral do prachu, jenž pokrýval jeho auto: "A co Voskovec?"

(...) Vzájemné dopisy svědčí, že s Voskovcem sdílel Werich na distanc trochu podobný osud. Oslnil sice jako herec, ale stejně jako Voskovce ho začalo bavit především psaní. "Tak se mi chce psát!" Mohl zde uplatnit nezávislost, kterou v divadle postrádal. Je přitom paradoxní, že Werichova literární stopa z nesvobodných poměrů je zřetelnější než ta Voskovcova. Po jeho úniku do svobodného světa máme od tohoto oslnivého umělce jen pár publikovaných textů. A nyní tedy tyto dopisy.

(...) Je to jednak nádherná oslava pevného chlapského kamarádství, které nemohlo rozdělit ani moře a politická situace. Zároveň jde samozřejmě o ódu na krásu a bohatství češtiny, jež, není-li przněna rozvernými rtíky moderátorů komerčních rádií, rozkvétá do omamné orchideje.

(...) Dopisy jsou uveřejněny tak, jak je editoři našli v archivech. Nikterak je neopravovali, protože jedním z jejich cílů bylo ukázat bohatost češtiny obou pisatelů. "Ve svém celku jsou jejich dopisy dramatickým dokumentem vnější i vnitřní emigrace v dobách studené války," říká nakladatel.