Co by byl chlap bez fousů

(...) Humor má Ante Tomić ostrý jak střep z rozbitého půllitru, svůj národ nešetří, drze obnažuje alkoholismus, lenost, vypočítavost, hloupost, naivitu i bezpáteřní poklonkování. Kniha byla v Chorvatsku i úspěšně zfilmovaná a v anglickém znění se dostala do kin na Manhattanu. A tak se stalo, že kromě nadšených recenzí chorvatských kritiků si snímek vysloužil i dobrozdání z The New York Times, které ocenily "šprýmařskou alegorii i napětí vycházející z nacionalismu v dialozích". Čímž je patrně míněn i dalmatský dialekt, v němž jsou rozhovory v knize vedeny a který do češtiny výborně převedl jeden z našich největších odborníků na moderní chorvatskou literaturu Jaroslav Otčenášek. V diskusi o knize jeden z čtenářů napsal, že je výrazná mužským hospodským humorem a je dobrá pro pobavení. Jenomže to je jako vnímat jen žabinec na rybníce a nevarovat neplavce před hloubkou pod ním. To, co se zprvu tváří jako sled hospodských historek a drsných opileckých fórků, je břitkou analýzou chorvatské společnosti (s níž máme společné nejen Švejky), kterou, soudě podle nadšených ohlasů i podle prodejnosti knihy, Chorvati potřebovali stejně jako přílivovou vlnu českých turistů.