Věnováno Ráchel

Děti úspěšných rodičů to mají těžké. Již od mala jsou na ně kladeny vysoké nároky, které často, alespoň dle mínění okolí, nenaplní.

(...) Tak jako ve většině románových premiér se v knize sice probírají "hříchy mládí", přesto i s odstupem stojí za pozornost, neboť předznamenala autorovu pověst zlobivého dítka ostrovní prózy. Debutant se tu cítil natolik silný v kramflecích, aby sebeironicky zúčtoval s vlastními omyly i dynastickými hádkami a stvořil mladší obdobu otcova intelektuálního kverulanta Jima Dixona: ve fázi, kdy se mladík teprve chystá na Oxford, jehož zastydlosti se papá vysmál ve Šťastném Jimovi. (...) A přece Amisova prvotina nepostrádá v líčení zmarněného vztahu znepokojivý humor i jistou shovívavost vůči hrdinovi, který mudruje, koho by měl hrát při přijímačkách na Oxford. Sebe sama. Pochopení, že okázalá nekonvenčnost adolescentů je jednou z nejotřepanějších vlastností mládí, Charlese vede správně: pojmenovat věci se už učí, a teď by je měl ještě brát s opravdovostí, i kdyby to znamenalo obětovat svou dámu. Udělali to všichni faustovští tvůrci v telecích letech a ten obchod se jim vyplatil. A tak nechť je odzvoněno Ráchel, jíž bude v románu líp s někým jiným, a budiž oslavena pravá láska: mateřština, která je první múzou spisovatele.

(...) Již zde se ohlašuje Amisovo přesvědčení, tak silně vyjádřené v pozdějších románech, že realita a bezprostřední zkušenost nejsou v moderní době možné, neboť jsou vždy výsledkem nějaké konstrukce. (...) Věnováno Ráchel je kniha značně sebevědomá a sebereflexivní. Dramatický monolog, kdy autorův hlas probleskuje tu a tam mezi řádky, se Martinu Amisovi podařilo zvládnout výborně a příběh vykazuje i vytříbený smysl pro humor.