Satira na poměry v novinových redakcích a na způsob, jakým média manipulují veřejným míněním, moderní traktát o dějinách druhé poloviny minulého století nebo milostný příběh. To všechno je nebývale útlý román Umberta Eca – otevřené dílo se vším všudy.

(...) Eco bez skrupulí nabízí pohled do bulvární novinářské kuchyně, kde se vaří především z toho, po čem lační čtenářova první signální. Ukazuje fabulaci, záměrné překrucování faktů, přebírání neověřených informací, rychlost na úkor kvality, jako lingvista se přímo vyžívá ve svých předchozích románech (v Pražském hřbitově či Foucaultově kyvadle) zpracovával motivy temných konspirací nebo se vracel k fašistické minulosti Itálie. Nyní si bere na paškál novodobější projevy fašismu, politické lobby, korupci i boj s organizovaným zločinem v 90. letech (reflektuje například atentát na prokurátora Falconeho známého odhalováním členů mafie Cosa nostra). Tím, že zasadil děj románu do roku 1992, dal čtenářům také šanci posoudit, jak se posouvá takzvaná společenská morálka. Co bývalo nepřijatelné, je už běžné, co se zdálo nedůležité, dnes slaví úspěchy. Jako by vše bylo věcí společenské dohody, včetně toho, co považujeme za dobré či výčtu novinářských klišé. Nesklouzává však k moralitě, spíše se tím vším hořce baví. Je sarkastický i zklamaný zároveň. A v závěru jakoby symbolicky nad vší špínou s úsměvem mávne rukou.

(...) Eco zde vykresluje temná zákoutí jiného Milána, než jaký dnes znají turisté a brožury cestovních kanceláří; zde se v temných uličkách vraždí a neopravené pozůstatky bombardování mezi ruinami římských památek navozují obskurní představy. Ecův příběh je z roku 1992, kdy byla v Itálii spuštěna velká akce "Čisté ruce". Každý tenkrát doufal v zásadní změnu, ale bylo ještě hůře. Berlusconi totiž pustil fašistické skupiny do vlády. (...) Ač je Eco proslulý autor už od svého prvního úspěchu, románu Jméno růže, ještě stále ho okolnosti knižního byznysu udivují. "Napíšu­li esej, lidi to moc nezajímá. Jde-­li ale o román, najednou tomu věnují větší pozornost,” svěřil se Umberto Eco v květnu v rozhovoru v deníku l'Humanité. Od 60. let napsal Eco řadu esejů i článků o chybách, které dělají tištěná média. Zapojil se do více polemik. Ale až nyní o tom napsal román. Knihu, kterou si stojí zato přečíst.

Ve věku, kdy by mohl spíš myslet na věčnost, se věnuje – ve svém nejnovějším a dlouho očekávaném románu – něčemu tak krátkodechému, jako je denní tisk. A opět překvapuje. (...) Děj románu je zasazen do roku 1992, Eco tedy ještě nezachycuje změny, které tištěným novinám přinesl internet. Principy sdílení neověřených zpráv či snahu o rychlost na úkor kvality (o objektivitě nemluvě) si přesto v Nultém čísle bere s gustem na paškál. Třiaosmdesátiletý autor v sobě nezapře ani lingvistu. Zvláštní pozornost věnuje vyčpělým a nadužívaným výrazům, které zplošťují slovní zásobu.

I NULTÉ ČÍSLO, NOVÝ ROMÁN UMBERTA ECA, DOKAZUJE, JAK SPOKOJENĚ MOHOU ŽÍT DVA V JEDNOM: SPISOVATEL A MYSLITEL. A ŽE ROZPAD SVĚTA DO FRAGMENTŮ NENÍ DŮVODEM NEVIDĚT HO JAKO CELEK. (...) I jeho sedmý román Nulté číslo, který vychází v češtině právě teď, si žádá poučeného a orientovaného čtenáře, což je v tomto případě zjednodušeno tím, že kniha pojednává o povolání natolik provařeném a všeobecně známém, jako je novinářství.

(...) Smutné je celkové vyznění Ecova románu. Vyplývá z něho totiž skutečnost, že lidé bez obav veřejně vyprávějí o tom, co všechno vyváděli, korupce má posvěcení autorit, mafiána si volíme do parlamentu, daňový podvodník sedí ve vládě, ve vězení hnijí jenom albánští zloději slepic... Je to literární výkřik, varování, obnažení toho, že žurnalistický král je nahý. Nejde o složitě strukturované dílo. Jak o něm řekl Eco: "Čím je člověk starší, tím se stává moudřejším. Už nemusí předvádět, kolik toho ví. Jedná se o můj nejméně erudovaný román. Mé předcházející romány byly jako Mahlerovy symfonie, tento je víc jazz." Není však pochyb o tom, že i jazz dokáže zaujmout a působivě člověka oslovit.

(...) Autorem knihy je však Umberto Eco, takže Nulté číslo není žádné vztahové čtivo, jak by se mohlo zdát. Eco si totiž dopřává okouzlení historickými informacemi, které známe z jeho předchozích knih. (...) Eco zpracovává podobné téma jako v předchozích knihách: spiknutí. Bragadoccio se zpočátku jeví jako neškodný fantasta, jenže jeho teorie se začnou určitým způsobem potvrzovat a žánr knihy se přiblíží detektivnímu románu. To vše servíruje inteligentní vypravěč, který s chutí popisuje novinářskou praxi a její zvláštní vztah k tomu, čemu se říká realita.