Nulté číslo

První, co mě napadlo po přečtení knihy, bylo to, zda ji autoři oficiálních recenzí z různých českých deníků vůbec četli... Druhá myšlenka potom, že je to takové Foucaultovo kyvadlo pro čtenáře s nižším IQ. Více než "šílený příběh" je to spíše satirický román o tom, že pravda není to, co se stalo, ale to, co se psalo v novinách (vysílalo v televizi ) a podléhat konspiračním teoriím je tak lákavé. Autor navrhuje tuto realitu přijmout, protože s ní stejně nic neuděláme a lidský život nabízí i jiné radosti a je příliš krátký na to, abychom se nějak zvlášť trápili třeba tím, jestli Caesara probodli v březnu nebo v úterý. Kniha sama se rozbíhá velmi pomalu a příběh graduje od první do poslední stránky. Anotované šílenosti jsou potom pouze názornou ilustrací výše uvedeného a italské reálie - současné i historické - dodávají punc autenticity. I vzhledem k rozumnému počtu stran se lze v knize neztratit a je příjemným čtením na dva tři večery. Patrně se ale nestane námětem na nekonečné diskuze na večírcích přiopilých intelektuálů...

Umberto Eco je jedním z mých nejoblíbenějších spisovatelů a tato kniha je bohužel jeho poslední. Nulté číslo se zabývá Ecovým oblíbeným tématem, kterým jsou konspirační teorie. Tímto tématem se autor zabýval už ve svém nejlepším beletristickém románu Foucaultovo kyvadlo a novějším románu Pražský hřbitov. Proti oběma těmto románům je Nulté číslo podstatně útlejší svazek.
— Knihou z edice od Arga se jako takový jednotící prvek grafické úpravy táhne motiv ofsetového tisku. Pokud nevíte o co jde, tak jsou to takové ty miniaturní tečky, které tvořily dříve obrázky v klasických tištěných novinách. Najdete je jak na obálce, tak na potisku samotné knihy, tak na stranách, které oddělují jednotlivé kapitoly. A jelikož jsou kapitoly dost krátké, tak tyto vnitřní ilustrace vytvářejí na ořízce zajímavý motiv určitého kropenatého vzorku.
— Příběh knihy mapuje život v redakci novin, které se jen připravují ale ještě nezačaly vycházet. Budoucí redaktoři těchto novin zkoušejí psát různé senzační články a v určité části se začnou dít podivné věci a začne jít o kejhák. Autor nešetří černým humorem a vtipnými postřehy o praxi médií a zabedněnosti spoluobčanů.
— Jazyk a styl vyprávění je opět, jak už jsme od Eca zvyklí parádní. Umberto prostě drží svou vysoko postavenou laťku a čtenář od něho dostane vše na co je už delší čas zvyklý. Zajímavý příběh, nádherný jazyk, spoustu faktů, zajímavostí, drbů a nejspíše i nějaké neškodné výmysly, všechny postav jsou uvěřitelné a výstižně popsané, dialogy jsou živé, plné černého humoru a vtipných rýpanců. Ano – v porovnání s nejlepšími díly už autor tak neplýtvá náměty a pikantními fakty a i roviny vyprávění nemají tolik vrstev jak legendární Kyvadlo ale stále jde o neskutečně výborné čtení. Jediné a velké mínus této knihy je její délka, Což je škoda zejména teď, když víme, že už další knihu nenapíše.
— Kniha je stále více a více aktuální. Když vezmeme v úvahu, že v originále vyšla už v roce 2014, kdy postfaktická doba, clickbaitová epidemie a štvavá média teprve zažívaly svůj nástup v souvislosti s anexí Krymu a nástupu populistických politiků. A až na malé a roztroušené ostrůvky pozitivní deformace to hodně dlouho nevypadá na nějaké zlepšení. Pokud se nějakého vůbec dočkáme.
— Nicméně přes všechno, co jsem napsal musím knihu doporučit jako důstojné rozloučení s jedním z největších a nejdůležitějších spisovatelů minulého století.

Jak moc bychom chtěli zapomenout na všechny možné konspirace, ale bohužel se nám to nedaří: stín Pražského hřbitova ožívá v plné síle i v Nultém čísle. Jádrem příběhu je setkání několika outsiderů novinářské praxe na nejnižší úrovni v redakci pana Simeie, kde společně připravují několik nultých čísel deníku „Zítřek“. Tyto noviny mají sloužit jako účinný nátlakový prostředek na různé bankovní a politické kruhy. Celou akci financuje a zaštiťuje záhadný komtur Vimercat. Protagonistou a vypravěčem deníkového příběhu z roku 1992, kdy byla v Itálii odkryta rozsáhlá úplatkářská aféra a vyhlášen politický program „čisté ruce“, je jeden z novinářů, padesátník Colonna, který se zamiluje do mnohem mladší novinářky Maii a prožije s ní románek. Mnohem podstatnější je, že se Colonna díky svému redakčnímu kolegovi Braggadociovi dozví o konspirační teorii o domnělém přežití Benita Mussoliniho ve 2. světové válce a o jeho možném útěku do Argentiny pod ochranou Vatikánu. Kromě toho získá informace o dalších operacích NATO v Itálii po roce 1945, zaměřených na zmaření hrozby komunistické revoluce a levicového státního převratu, o pozadí tzv. „stay-behind operations“, jako byla např. Gladio, a o skutečných strůjcích „strategie napětí“ v Itálii 70. a 80. let. Nehledejme ovšem žádnou novinářskou senzaci z pera Umberta Eca: autor čerpá z existujících a dostupných dokumentů. Je sice pravda, že pasáže z redakce, které se týkají přípravy novin, jsou pro čtenáře asi nejvděčnější a nejzábavnější z celé knihy, ale jde o mnohem víc. Stejně jako byl Pražský hřbitov cele ponořen do společenského dění přelomu 19. a 20. století, i Nulté číslo plně odpovídá společenské situaci přelomu přelomu 20. a 21. století. Rozsah, styl, struktura a kompozice plně odpovídají časovému umístění románů, stejný zůstává též autorský přístup: pečlivá příprava, až posedlost oporou v reálných dokumentech, snaha oslnit čtenáře sečtělostí a překvapivým historickým detailem. Pokud byla kniha Pražský hřbitov výrazem doby, ve které měla literatura a literárnost své nezastupitelné a významné místo, Nulté číslo se zdá být produktem současnosti, ve které je literatura pouze odpadním produktem jiné, pragmatičtější lidské činnosti, té, která se dá zpeněžit a odpovídá postmoderním požadavkům trhu. Ne náhodou jsou téměř všechny postavy Nultého čísla novinářští snílci a notoričtí outsideři, žijící na samém okraji společnosti. A stejně tak není podle mého názoru náhoda, že u Nultého čísla vidíme tak výrazný posun v propracovanosti, literárnosti a uměleckosti díla od autorova předposledního románu Pražský hřbitov směrem ke zjednodušení a zploštění.