Tři romány

(...) Přestože se každý ze tří románů dívá na poválečné Německo z mírně odlišného úhlu, každý z nich válečná zkušenost poznamenala jakožto nesmazatelné poskvrnění. V Koeppenových románech neexistuje jedinec, který by se mohl od války distancovat. Všichni jsou s ní srostlí. Neustálá přítomnost tohoto fantomu deformuje jak chování postav, tak jejich vnímání světa. Druhou spojnicí celé trilogie je otázka umění a lidského ducha. V tomto ohledu Koeppen navazuje na německou meziválečnou humanistickou literaturu.

(...) Romány mají v poválečné německé literatuře jedinečné místo. Podávají na svou dobu nebývale kritickou a nelítostnou analýzu společnosti ve formující se SRN, ale i německé společnosti v širším a obecnějším záběru. Koeppen v nich rozebírá vznik a fungování ideologií, především samozřejmě nacismu. Zkoumá, proč na něm lidé tak lpí, proč odmítají uznat skutečnost poválečného stavu. Píše o sentimentu a resentimentu Němců frustrovaných válkou, porážkou a spojeneckou okupací. Právě přesnost obrazu byla jedním z důvodů Koeppenova poválečného čtenářského neúspěchu: romány reagovaly na konkrétní dobovou situaci a jejich vyznění nebylo pro současníky příznivé. Co do konkretizace šel tak daleko, že v románu Skleník najdeme často velmi zřetelné odkazy na reálné osoby; zpodobení se nevyhnul ani tehdejší spolkový kancléř Konrad Adenauer. Současné čtenáře však již tyto klíče nemusejí - nebo spíš ani nemohou - zajímat. Co je možná u Koeppena nejvíc zaujme, není ani tak látka jeho románů jako způsob výpovědi. Namísto klasického vyprávění, jež bychom snad očekávali, totiž volí Koeppen postupy literární moderny.

(...) Bohatou strukturu textů, jež se vyznačují kombinacemi více časových a dějových rovin, řadou neotřelých asociací a odkazů na klasická i moderní umělecká díla, rozšiřuje Koeppen náhlými přechody z někdy až žurnalistické deskripce k vnitřním monologům postav, nečekanými změnami perspektivy a přerušováním toku vyprávění. Na malém prostoru a v krátkém časovém úseku vymezeném zpravidla jedním dnem či nocí se mu daří bez patosu vykreslit šok a deziluzi německé poválečné společnosti, stagnaci, nekonečnou bezvýchodnost a podoby zoufalství, které pociťují příslušníci ochromené generace tváří v tvář novému pořádku. Koeppen tak svým literárním mistrovstvím dokázal vyvést příběhy Tří románů z hranic konkrétního časoprostoru a vybavit je znovu aktuální platností.