(...) Alena Zemančíková sotva někdy napíše román nebo nějaký jiný tlustospis. Na to je balance jejích textů příliš křehká, snadno se poruší a sklouzne. Knížku, jako je Bez otce, lze také sotva napsat každý rok. V ní uložená životní zkušenost zrála a ztvárňovala se léta, než se, řečeno s Emilem Staigerem, v textu podařilo zachytit " bodový zážeh světa", který z povídky dělá žánr nejbližší lyrické básni - a přírodě. Jestliže člověk zvedne oči od její knihy, má pocit, že svět najednou vidí jinak, a že vlastně všichni lidé, které právě míjí, vystoupili z její knihy a mluví jejím hlasem.

(...) Hořké, nesentimentální příběhy poutavě zachycují nejen autentickou individuální zkušenost autorky, ale jsou i cenným dobovým svědectvím. Jedná se bezesporu o jeden z nejvýraznějších knižních debutů prvních let tohoto století, který bude pro mnohé čtenáře radostným překvapením.

(...) Povídky Aleny Zemančíkové už ve svém titulu Bez otce naznačují, že za texty a příběhy, jež čtenáři nabízejí, se skrývají symbolické významy odkazující k transcendentním hodnotám mezilidských vztahů, jaké s sebou nese rodina a přátelství - a víra. Nejsou to však v žádném případě pouhé moralistní traktáty, prozaička dokázala podat svůj osobitý pohled na svět na člověka v něm také osobitým způsobem. V popředí její pozornosti jsou postavy a osudy, které čtenáře ochotného hledat v beletrii víc než napínavé děje a erotická dobrodružství zaujmou právě svou neobyčejnou obyčejností.