Helga Weissová prošla seřadištěm ve Veletržním paláci, terezínským ghettem, Osvětimí, pracovním táborem ve Freibergu a Mauthausenem a jako jedna z mála se na konci května 1945 vrátila do Prahy. Bylo jí šestnáct let. Většina jejích příbuzných nepřežila, zemřel i tatínek, který ji ještě ve škole před válkou, i v Terezíně, když se mohli na moment spatřit, podporoval v psaní a kreslení. (...) Proč číst to, co známe z učebnic, filmů, dokumentů, románů a dalších deníků té hrstky, která přežila? Proto, že pouze díky svědectví jednotlivců získává hrůza holokaustu vědomí nesouměřitelné tragédie a neztrácí se ve statistikách a datech. Deníky Helgy Weissové jsou paradoxně memoárovým románem plným naděje. I když všichni kolem ní, i její mamička, vzdávají boj o přežití.