O stárnutí: Revolta a rezignace

(...) V knize "o" stárnutí se autor pokouší zachytit člověka o sobě. Jde o jakousi antropologickou fenomenologii s cílem popsat člověka v opomíjené a vytěsňované kapitole lidského života. Knihou neprochází autor sám, ale jenom A, šifra, která na sebe bere různý věk i tvář, nicméně vždy jde o prototyp stárnoucího člověka. Améry v pěti kapitolách zachycuje pět pohledů na stárnutí: z hlediska plynutí času, z hlediska tělesného, sociálního, kulturního a nakonec z hlediska ohlašující se smrti. (...) Jádrem textu O stárnutí je třetí kapitola, analyzující sociální problematiku stárnutí. Stáří není primárně otázkou věku, tvrdí Améry, ale je dáno zakotvením člověka ve společnosti, v tom, jak jej vnímají druzí. Pro společnost nemá starý člověk valný význam, je druhými definitivně svázán s tím, co udělal, respektive neudělal.

(...) Améry zkušenost koncentračních táborů vyhodnotil zcela jinak než jeho krajan Viktor E. Frankl; nikdy se nestal hlasatelem neutuchající životní naděje věcem navzdory. Améryho texty se naopak vyznačují stylisticky vytříbenou pochmurností, přímostí a mužnou upřímností upomínající spíše na Alberta Camuse. Tak ani kniha O stárnutí není smířlivou douškou za životem, ale zkoumáním a zároveň protestem proti tomu, co se jeví jako "nevyhnutelné a skandální". Formou beletrizovaného eseje, jehož hlavním hrdinou je jistý A., typizovaný i autobiografický zároveň, zaměřuje se Améry na několik rysů stáří. (...) Z hlediska sebevědomí a sebepřijetí má však Améryho esej daleko větší cenu než geriatrické příručky typu "Jak šťastně do rakve". Na tom nic nemění ani skutečnost, že sám autor ukončil svůj život dobrovolně deset let po prvním vydání knihy.

(...) Úvahy o stárnoucím člověku rozčlenil do kapitol, v nichž zkoumá jeho vztah k času, vlastnímu tělu, společnosti, civilizaci a smrti. Vtextu inspirovaném existencialistickou filozofií a francouzskou beletrií bychom marně hledali nějakou náboženskou útěchu. Autor pojímá smrt jako velké nic, které se vzpírá racionální analýze, a snaží se z pomocí různých map vymezit cestu, jež k tomuto nic vede. K nejpozoruhodnějším částem eseje patří pasáže o prožívání vlastní tělesnosti. Podle Améryho se člověk v průběhu stárnutí stává stále více svým tělem; zatímco v mládí byl energií, ve stáří se stává hmotou.