Dějiště: Čechy

(...) Leitmotiv samozřejmě tvoří setkávání (a míjení) české kultury s kulturou německou a židovskou. Typicky česká témata, jako například příběh Šárky a Ctirada, nechává Demetz znít na pozadí téhož mytického archetypu v germánské literatuře (Edda), hledání proměn vztahu Šárky a Ctirada od Kosmovy kroniky až po Fibichovu hudební variaci otevírá nejen téma imaginárního konstruování národa skrze jeho heroické ztělesnění, ale třeba i prolínání milostného příběhu literárního a autorova; analýza historické imaginace Čechů ukazuje konfigurace symbolických postav - Libuše, babičky, Jana Husa či svatého Jana Nepomuckého.

(...) Dějiny v jeho pojetí nejsou něčím pevně daným a zákonitým, ale spíše tím, co je otevřeno interpretaci, abychom jim vtiskli nějaký smysl. O tom svědčí i jeho poslední u nás vydaná esejistická kniha s názvem Dějiště: Cechy. V tomto souboru deseti esejů autor přináší potřebné podněty k promýšlení otázek spjatých s národní identitou. Otázka, kým a jak je vytvářen (český) národ, je klíčová. České dějiny jsou zde představeny ve své ne zcela samozřejmé, ale přitom nebývale potřebné podobě.

Hledání identity, duchovních obzorů, charakterů, které, ač různé, v celku mohou tvořit originální souzvuk. Někdy archeologie zapomenutého, jindy připomínka notoricky známého, nahlížená z neobvyklého úhlu.

(...) České národní vědomí se orientovalo podle jazykového pojetí národa Josefa Jungmanna a nikoli podle pojetí Bernarda Bolzana, že národ je konstituován politickými úkoly, tvrdí ve své knize esejů Dějiště: Čechy Peter Demetz. (...) Na české poměry nezvyklá otevřenost a uvolněnost Demetzových esejů připomíná jedinečnost Romana Jacobsona, ale i rodinného přítele Johannesa Urzidila, Jiřího Ortnea či Rainera M. Rilkeho. Nadhazuje často přehlížená témata českých dějin i kultury a nutí k přemýšlení, hodnocení, k formulování vlastního názoru.

(...) Český stát je reprodukován jako místo tradičně více-národnostní a mezi-kulturní, zakořeněné v pozitivním rozhovoru jednotlivých složek, v napětí mezi pohanstvím a křesťanstvím, v živlu českém, německém a židovském, které možná nebudovaly vždy v plné shodě, ale jejichž stavba je díky omezenému území nutně nazývaná společnou a jejíž schopnost přesahu výše zmíněné omezenosti je její záchovnou podstatou. Demetzovi Češi: Bolzano, Stifter, Urzidil bourají omezenou představu buditelské melancholie. Své pozice autor artikuluje ve stále živé provokativnosti: malé české dějiny jsou ty, kde se stává jediným tématem pouhé češství - samolibý nacionalismus, kroužící kolem sebe sama. Jako zkušený vysokoškolský profesor promlouvá stylem uvolněným a kronikářským, pokud jde o vzpomínkové obrazy, jinde striktně akademicky, jedná-li se o přednášky směrované pro vědeckou obec. Demetz testuje míru tolerance umělecké (vyvoláním představy Jiřího Ortena, který v protektorátních podmínkách překládá Rilkovy básně), ale ještě silněji a beze stopy sentimentu snášenlivosti občanské.

(...) Pozoruhodný je už samotný Demetzův výběr témat. Složitost jazykového, národnostního a kulturního kontextu v historii vyplývá už z prvního eseje věnovaného dějinám jidiš v Čechách (Spekulace o pražském jidiš). V eseji věnovaném pražskému teologu a vědci Bernardu Bolzanovi řeší v širokém kontextu otázku jazykového a národnostního konfliktu v Čechách, v dalším textu se staví proti zjednodušování problematiky Benešových dekretů ("které zřídkakdo celé prostudoval"). (...) Demetzovo vzdělání, ale i rodinné vzpomínkové zázemí, neobyčejná erudice a působivý styl tvoří z jeho knihy nejen poutavou četbu, ale na malé ploše i mimořádný podnět k přemýšlení o tradici, literatuře, soužití, či obecněji o možnostech a mezích národnostní snášenlivosti.