(...) Právě skrze metaforu osobních tragédií Roseanne a doktora Grena autor zpodobňuje minulost celého Irska. Vyjadřuje proměnu, jakou země prošla od dob, kdy nesnášenlivá agresivní společnost dokázala z malicherných důvodů zabíjet nevinné. Paradoxně se jedná především o vraždu duševní. Otec Roseanne přišel o veškerou podstatu lidství dávno před svou nevyjasněnou smrtí a z matky zbyla pouze troska. Uniknout nedokázala ani sama Roseanne. Ve chvíli, kdy čtenář sní o zaslouženém happy endu, je obviněna z cizoložství a odstraněna na okraj takzvaně slušné společnosti. Neumí se bránit. Život ji vydal napospas těm, kteří to s ní údajně myslí dobře. Barry zachází až k tématu dlouhodobé paměti. Kolik si člověk může zapamatovat a co z toho lze považovat za pravdu.

(...) Podobně jako v několika svých předchozích dílech i tady kombinuje dvě různé vyprávěcí linie, jež se místy protínají, až se na samém konci spojí v jedinou. První linií je "tajný deník" Roseanne McNultyové, pacientky ústavu pro duševně choré, jež se tam dostala jako poměrně mladá žena a jejíž současný, nepochybně vysoký věk je záhadou i pro ošetřující personál. Druhou linii tvoří deník jejího lékaře Williama Grena, který se snaží prací přenést přes smrt své ženy. (...) Vrací se v něm hluboko do minulosti, znovu prožívá tehdejší utrpení a příkoří a snaží se s nimi vyrovnat literárně - a nutno dodat, že je mistrnou vypravěčkou. Sebastian Barry odolal pokušení, jemuž někdy podléhají autoři píšící z perspektivy duševně nemocných, a Roseannin part je po literární stránce skutečně brilantní.

(...) Psychika a emoce vyvěrají z textu hladce, bez jakékoli nucenosti. Podobně osobnost doktora Grena zjevuje svou rozeklanost a lidskou nedokonalost bez velkých slov. Tajný deník naléhavě zobrazuje zranitelnost člověka, vystačí si přitom bez přepjatosti a zbytečných rekvizit. Barryho psaní se opírá o vnitřní čistotu, upřímnost a vědomí, že jakákoli pravda o věcech bývalých je pouze a jen jednou z možných verzí příběhu. Na mikroskopickém výseku dvou individuálních životů dokáže autor obrazit velké tragédie dějin, aniž by své hrdiny zbavil jedinečnosti a hloubky. To je bezesporu výsada významných literárních děl.