Dobrého člověka těžko najdeš

(...) Jedna z jejích literárních pastí, na kterou upozorňuje doslov, je jednoduchý jazyk. A opravdu. Ten prostý, přímočarý jazyk nechá čtenářovu pozornost zlehka se rozběhnout po dějové linii příběhu, přičemž snadno přehlédne (stejně jako hlavní hrdinové) různá symbolická předznamenání budoucího děje, metafory, narážky až se nakonec bez varování octne tváří v tvář šokujícímu závěru, v němž se groteskní nenucená atmosféra příběhu zničehonic zvrhne v tragédii. Tak jako je tomu například v úvodní povídce Dobrého člověka těžko najdeš. A dobrého člověka v těchto povídkách čtenář najde opravdu jen velmi zřídka. Narazí spíše na morální selhání, předsudky, pokrytectví, násilí. I na této půdě ovšem zbývá prostor pro záblesky dobra a milosti, kde mezi sarkasmem a groteskní nadsázkou možná prosvítá autorčina křesťanská víra.

(...) Knihu uvozuje již zmíněná titulní povídka, která se z komického popisu rodinného výletu ostře přesmýkne k tragédii. To je jedno z poznávacích znamení povídek Flannery O'Connorové. Nejde o žádný laciný efekt, ale o podotknutí v tom smyslu, že člověk není na světě sám - což znamená jednak to, že mohou druzí do jeho života zasáhnout, jednak to, že za nevšímavost či přezíravost se dříve či později zaplatí. Stejně tak je i dobře patrné, že Flannery O'Connorová nedělí postavy na dospělé a děti, v jejích povídkách mají lidé obého věku stejnou váhu. (...) Spisovatelka nebyla zpovykanou provokatérkou, když ale viděla slabé místo, snažila se do něj trefit - a tím jej odstranit. Hrdinové povídek Flannery O'Connorové jako by stáli kdesi uprostřed na ose mezi těmi, kteří provedli zločin, cítí se vinni a stihne je trest, a těmi, kteří provedli zločin, vinni se ale necítí a trestu ujdou. V povídkách jižanské autorky bývají ovšem většinou zločin, vina a trest méně zřetelné, včetně toho, že postavy mezi nimi nevidí přímou souvislost.

(...) V autorčiných textech se zásadně nevyskytují kladné postavy - několika mistrnými tahy s důrazem na detail jsou načrtnuti a nemilosrdně zkarikováni muži i ženy, děti, starší i umírající a zejména pak ti, kteří donekonečna omílají klišé o životě a světě. Mimochodem klišé jsou to pečlivě odposlouchaná a podaná neodolatelným dialektem. Všední pozemskou existencí hrdinů ovšem pokaždé otřese jakási intervence shůry: oči zaslepené předsudky jim pootevře až prožité fyzické či psychické násilí. (...) Americký Jih O'- Connorové se navíc hemží rozličnými bizarnostmi od falešných potulných kazatelů po poutě se zrůdami: "Všechno, co pochází z Jihu, nazývají na Severu groteskním, a pokud to groteskní opravdu je, označí to za realismus."

(...) Americká spisovatelka Flannery O'Connorová se konečně vrací do našich literárních souřadnic knihou povídek Dobrého člověka těžko najdeš, kde se v lidech řežou andělé s ďábly tak, že peří lítá a kopyta praskají. Autorka těchto povídek neměla o lidech a světu zrovna nejlepší mínění. Takový brutální realismus v ženském podání najde čtenář snad jen u maďarsko-švýcarské spisovatelky Agoty Kristofové. (...) Slečna Flannery je prostě zpátky! Se vší parádou. Velmi nesentimentální samorost, jak ukazuje v doslovu historka z farmy. Při jedné návštěvě se jí dámy z literárního světa zeptaly, zda nemají problém s divokými psy. O'Connorová odhrnula závěs u okna, ukázala na nabitou brokovnici a řekla: "Už ne."