Milosrdenství

Nejnovější román Toni Morrisonové v mnohém připomíná její nejlepší a nejvíc oceňovanou knihu – Milovanou. Shodné je nejen téma otroctví, ale i způsob, jakým ho prozaička zpracovává. Příběhy jednotlivých postav, jež jsou stejně jako v Milované zejména ženské, vypráví s neobyčejnou intenzitou, která čtenáře hluboce zasáhne. Děj románu zasadila spisovatelka do doby, kdy Američané práci otroků teprve začínali využívat. Skutečné břímě dějin i pohnuté osobní historie na svých bedrech nese úvodní a klíčová vypravěčka Milosrdenství: celý příběh zahajuje Florensina zpověď, jež rekapituluje svízelnou cestu černé otrokyně k vnitřní svobodě. Její doslova otrockou lásku k africkému kováři zapříčinilo někdejší upření lásky mateřské, a Florens se tudíž zbaví šance na budoucí štěstí zrovna ve chvíli, kdy se jí naskytla možnost jej dosáhnout. A krutou ironií osudu se s matkou v jistém slova smyslu opětovně setká pouze na závěrečných stránkách knihy…
Devátý román Toni Morrisonové je více než důstojným pokračováním toho, co John Updike nazval „vznešeným a nutným literárním projektem, jehož cílem je odhalení hrůz otroctví a potíží, s nimiž se potýkají Afroameričané“. Autorka se tu sice zabývá tzv. velkými tématy jako rasové předsudky, ponížení a nesvoboda, ale v konečném efektu je Milosrdenství daleko poetičtější a mnohoznačnější, než by se na první pohled zdálo.

<>Ukázka z textu

V hlavě se mi vznášejí dva pocity, touha po tobě a strach, že zabloudím. Nic mě neděsí víc než tahle pochůzka a zároveň mě nic víc neláká. Ode dne kdy jsem tě ztratila, jenom sním a spřádám plány. Jak zjistit, kde jsi a jak se k tobě dostat. Chci se rozběhnout cestou necestou mezi javory a borovicemi, ale v duchu váhám – kudy? Kdo mi poradí? Kdo žije v divočině mezi naší farmou a tebou, jestlipak mi pomůžou nebo mi ublíží? A co ti huňatí medvědi v údolí? Vzpomínáš si? Jak se jim při každém pohybu vlní kůže, jako by pod ní neměli žádné kosti? Jejich pach se bije s jejich krásou a jejich oči v nás poznávají zvířata, kterými jsme kdysi byli. Proto jsi mi říkal, že se jim nesmím podívat do očí. Protože oni se pak rozběhnou k nám, chtějí se s námi milovat nebo si jen tak hrát, ale my to pochopíme špatně a oplácíme jim strachem a zlobou. Hnízdí tam taky obrovští ptáci, větší než kráva tvrdí Lina, a ne všichni Indiáni jsou jako ona, varuje mě, takže pozor. Pobožná divoška, tak jí říkají sousedé, protože chodí do kostela, ale taky se každý den koupe, což křesťané nedělají. Pod šaty nosí jasně modré korálky a při prvním srpku nového měsíce tajně tančí. Víc než zamilovaných medvědů a ptáků větších než kráva se ale bojím, že v noci ztratím cestu. Jak tě asi potmě najdu? Teď aspoň vím, kam jdu. Řekli mi, kam mám jít. Domluvili to. Uvidím tvá ústa a moje prsty si najdou cestu po tvém těle. Zaboříš mi bradu do vlasů a já budu dýchat do tvého ramene, zhluboka, zhluboka. Jsem šťastná, že se před námi konečně otevírá svět, i když mě ta novost rozechvívá. Abych se k tobě dostala, musím opustit jediný domov, který mám, jediné lidi, které znám. Lina říká, že podle zubů mi bylo asi sedm nebo osm, když jsem sem přišla. Od té doby jsme osmkrát vařili povidla a zavařovali švestky na koláče, takže teď mi musí být šestnáct. Než jsem přišla sem, sklízela jsem celé dny okru a vymetala sušárny tabáku a v noci jsme, minha mae a já, spaly v kuchyni. Jsme pokřtěné a po smrti nás čeká věčné blaženství.