Doba, kdy tělo a duše už jsou v mdlobě, snad předsmrtné, člověk stále žije a vnímá, je ale čím dál křehčí a zmatenější. Právě takové stáří je námětem prózy J. Bernlefa s názvem Vyhasínání mozku Martina Kleina. Kniha, která byla přeložena do mnoha jazyků, zfilmována i uvedena na jeviště, je uměleckou prózou i potřebným a inteligentním průvodcem po "limbech", jak podzim lidské duše kdysi nazval básník František Hrubín. Skeptici mohou tvrdit, že od dob, kdy se píšou knihy, bylo už napsáno všechno a že už jde jen o nekonečné variace na pár archetypálních témat. Občas se ale vyskytne literární úkaz, který tohle tvrzení převrátí naruby. Zdá se, že jedním z takových děl je právě vynikající próza Nizozemce J. Bernlefa (1937). (...) Takto nemocný u svého okolí často vzbuzuje odpor a nepřijetí spíš než laskavou péči. Proč? Protože chceme potlačit myšlenku na to, že jednou dopadneme podobně. Bernlefova kniha úzkosti nezbavuje. Docela jistě ale pomáhá chápat stáří a jeho obtíže.