II. sjezd Svazu československých spisovatelů 22.–29. 4. 1956 (protokol)

(...) Imitace jednání - tak to nejdřív mělo být. Ale nakonec tomu tak úplně nebylo. Sjezd se vymkl kontrole hlavně ve vystoupeních básníků Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta, ale i některých dalších. Ne, že by se v roce 1956 o spisovatelích jako o svědomí národa mluvilo v Čechách poprvé. Ale poprvé se tento pojem užil jako metafora duchovní autonomie intelektuála vůči totalitnímu režimu. Právě z této pozice udělal na sjezdu Jaroslav Seifert do té doby neuvěřitelné - přimluvil se za spisovatele, kteří seděli ve vězení: "Mám právo jako český básník vyslovit domněnku, že pykali dost za své viny a omyly." Má-li ale toto právo básník, znamená to, že rozhodování o vině už není ve výlučné kompetenci režimu. Požadavek být svědomím národa nebyl křikem elitáře, ale přihlášením se ke staronové odpovědnosti za běh veřejných věcí.