Oheň po slavnosti

(...) Básně Kamila Boušky jsou zajímavé něčím jiným, než nějakou do očí bijící skandálností nebo pompou. Není vulgární ani nespisovný, nepoužívá rýmy ani cizojazyčné výrazy. Netíhne ke kritice společenské situace nebo vylomenin politiků (s výjimkou v básni Rock: „Tvrdej rock zahrajou k těm obrázkům / v televizních zprávách"), ani k poezii věcné a nekonečně úsporné, ohlodané jen na ta nejnutnější slova. Žádný ze slovních druhů nevyčnívá nad ty ostatní, žádný není opomenut (přestože by se dalo říct, že Bouškova slovesa a adjektiva jsou barvitější než u jiných básníků). Nechává unášet drobnými denními i nočními zážitky, malými příhodami, všedními zázraky, které ožívají v příbězích nových, své příběhy metou mezi řádky, odkud se špatně dostávají, ale jsou nepřehlédnutelné. Zapouštějí se, klíčí a oplodňují verše i básně v sousedství.

Básnický debut Kamila Boušky je rozdělen do čtyř tematických oddílů, v nichž se ale kromě tématu mění i poetika, styl a kvalita textů. Sbírka jako celek díky tomu působí rozkolísaně, i přes autorovu snahu tuto rozkolísanost usměrnit a učinit z ní její přednost.