Povídkám Sylvy Fischerové jsou společné osobní prožitek o snaha o přesah do roviny obecnějšího étosu. Banalita se střetává s věčnými otázkami, realita s fantazií a ideály. Povídkám nelze upřít v jistých momentech určitou naléhavost, která však v řadě případů naráží na mantinely nosného příběhu či ústředního motivu.