Ve své předcházející knize Rukopis zpracovávala Bohumila Grögerová prožitky spojené s vlastním stářím, v knížce Dva zelené tóny se její pohled obrací opačným směrem a skládá mozaiku vzpomínek na období jejího dětství. „Mám dva životy, / napřed žiju / a pak o tom píšu.“ Dokumentární a memoárové postupy jsou příznačné pro celou obsáhlou tvorbu Bohumily Grögerové, v knížce Dva zelené tóny jsou zachycovány vzpomínky nejstarší, které se s přibývajícím věkem stávají čím dál více zřetelnými.

(...) Paměť básnířky skáče přes první lásky („Nezbylo mi, než se do něj zamilovat, byl to hezký chlapec.“) a útržky doby, kdy byly největší bojovkou kuličky nebo kutálení se z kopce v prázdné popelnici – prvních deset let života holčičky, která byla hodně nemocná, ráda četla a hrála školku s míčem i švihadlem. Jakoby za záclonou občas zahlédneme ducha doby.
Několik hnědě tónovaných snímků malé Bohušky, její rodiny, kamarádek a panenek dotváří jímavou, nostalgickou, niternou, prostou knížečku dámy, která, abych parafrázovala její verše, má dva životy – napřed žije a pak o tom píše. „Vzpomínám-li na své hračky,/ vybavují se mi/ už jen jejich stíny.“