Demian: Příběh mládí Emila Sinclaira

Překrásná kniha, hluboce duchovní, zřetelně theosofická. Je zajímavá i tím, že autor se neustále snaží sjednocovat protiklady (muže a ženu, světlo a tmu) a obdivuje androgynnost, jsou tam homoerotické motivy (ovšem nevinné, jen pocity a jeden polibek), prostě láska a krása nezná omezení pohlavím. A zastává teorii, že temnota v nás (včetně sexuality)nemá být potlačována, ale zpracována a zušlechťována. To pak japonskou (tehdy asi dvacetiletou) autorku Moto Hagio v roce 1971 inspirovalo k vytvoření jejích zásadních děl Thomasovo srdce (1974) a Clan Poeů (1972-1976), motivy z Demiana jsou v obou velice výrazné, a ty pak (plus její další knihy) vyvolaly vlnu jejích následovnic, vedoucí k vytvoření žánru shonen-ai (někdy od roku 1995 označované v Japonsku jako Boys Love), příběhů (převážně) od žen pro ženy, o mužské homoerotice, která ale zrcadlí ženskou sexualitu. Bez Hesseho Demiana by to všechno nevzniklo buď vůbec nebo rozhodně jinak, bez důrazu na duchovní poselství přesahující hranice pohlaví... Práce Moto Hagio ho určitě mají. A vliv Hesseho je v nich nádherně znát. Fascinující, jak dokázal starý německý román (1919) změnit japonskou (ženskou) literaturu (od roku 1971)! Je vidět, že dílo působí stále, i dávno po smrti svého autora, a kdykoliv může přinést nečekané plody. Demian je navíc skutečně překrásný, i když ke svému plnému pochopení zřejmě vyžaduje jistou obeznámenost s duchovní literaturou a mystikou.

Od Hesseho vlastně nic nečteno, zatím, krom Demiana. Předsádka knihy (na zadní straně)láká na psychoanalytické jízdy krajem. To mě ovšem poněkud zklamalo, i když vlastně není proč, dalo se čekat... Mate mě skutečnost, proč je tam uvedeno, že Hesse psal knihu na sklonku 2. světové války - to nesouhlasí s copyrightem (rok 1925, myslím). Autor prý své osobní problémy (krizi) řešil psychoanalýzou. To je milé, řekněme, je to tak nešťastně formulováno, že je to milé. Po jazykové stránce je kniha 'svěží', proud jazyka střežen vzdušnými protisměry, střety, přepady, cirkulacemi apod. - skoro bezbolestné, ale poněkud moc viditelná bezbolestnost, proklamace, která udržuje hranu, tedy ne dvě tvářnosti, ale ani jedna z nich! Nekonečná litania slova (pletivo 'já'), buržoazní synek vymezuje prostor, svět 'tam' venku je temný příslib, ono měkké domácí prostředí škrtí známou útěšností rajského spočinutí v mámině náručí. Tělesnost se hledá skrze průvan slova hospodských manýr. Učitelé internátní školy bdí dnem i nocí.