(...) Maximálně rozvibrovaný rejstřík se promítá do expresivních, tedy hlavně "sprostých" slov, ale i do desítek otazníků, vykřičníků, verzálek, kurziv. A ono "já", jež takto vyjadřuje své emoce, se v důsledku stává i stěžejním tématem básně. Což také vytváří zásadní rozdíl mezi Dryjeho básněmi, jimž patří označení "angažované" právě jen v uvozovkách, a mezi básněmi, které angažovaně bojují za to či ono či proti tomu nebo onomu. U těch druhých se za pár let zapomene, o čem to vlastně mluvily a co a proč usilovaly řešit. U Dryjeho básní zbude právě ten výjimečně expresivní portrét jedinečného nitra - "já" rozvztekaného a frustrovaného na maximum. Tak jako to v jiných kontextech a dobách uměli Alfred Jarry, Zbyněk Havlíček, Vratislav Effenberger či Ivan Diviš. A jen několika čtenářům po letech na chvilku možná zahlodá v mysli, zda ten Klaus, který prý tehdy snad vskutku byl prezidentem, opravdu mohl někoho zajímat natolik, aby jej zatahoval do básně.