Filosofie tělesnosti dějin předstírá akademický přístup k historii a zároveň podává svědectví osobní zaujatosti. Vytváří tak jazyk, který má vnější znaky aktuálního diskurzu a působí nově v českém prostředí.
Kniha je vědecké dílo s množstvím citací a odkazů od Asanace přes Kafku až po Žáčka. Bibliografie je obsáhle omezená . Autor čerpá z literatury publikované v Praze. Originální texty uvádí v překladech. Zcela chybí rejstřík.
Při šířce záběru je absence jmenného seznamu nedostatkem. Když ýexotika spojeni ( Ishi 153 Václav Klaus 154 WTC 155) oplodní dělohu dějin, autor má potenci proniknout do pochvy akademie v Plzni i v Praze. Zatím působí "pouze" v USTR.
Vodrážka jako zaměstnanec státní instituce je součástí systému. To je normální. Každý se nějak živí. Kolaborant je kolaborant. Filosof je filosof. Ladislav Klíma nespolupracoval. Sokrates taky ne. Pokud media v 2008 portrétují Milana Kunderu jako udavače na základě archivního dokumentu z 50. let je to světová ostuda. Vodrážka je zaměstnancem ústavu, který bulvárně zpracovaný materiál tisku poskytl a dnes je vydavatelem knihy "filosofie tělesnosti dějin". Možná je třeba oddělovat charakter autora od jeho díla. V tomto případě však život s tvorbou splývá.
Vodrážka je politická figura. Jako "nezávislý novinář" odhaloval "plagiátorství" ředitele USTR Pernése. S odhaleným umělým poprsím a zrzavou parukou podporoval ředitele Hermana a dával interview televizi na schodech USTR . Na to má jako občan právo.
Vzhledem k tématu má kniha závažné nedostatky. Autor cituje mnohé, avšak chybí K.G. Jung. I když srovnání Reich versus Freud je dobré.
Autentická zkušenost z psychiatrické léčebny vzbuzuje respekt i empatii. Není to švejkovský únik do iluze svobody bláznovství, ale existenční ohrožení základu bytí. Jako výchozí bod literární a umělecké tvorby tato extrémní a zároveň normalizační situace je blíže skutečnosti než ideologický jazyk feminismu.
Autor odkazuje na Kafku. Cituje, že "člověk proměněný v brouka se dívá na rodinu z pohledu brouka". Jenže hlavní téma Proměny je, že rodina se na syna dívá jako na brouka. Hmyz nemá žádnou moc. Po smrti je brouk vyhozen do smetí a rodina se osvobodí.
Vodrážka zaujímá nekonformní postoje, ale v osobním vztahu k moci je zcela konformní. Spolupracuje s mocí. Konkrétně se svým zaměstnavatelem, státní institucí USTR.
V knize také chybí Thomas Szas, The Myth of Mental Illness. Vztah státu a psychiatrie je zásadní. Normalizace o které píše autor je tím podmíněna. Kniha má mnohé přednosti a dotýká se podstatných témat. Bohužel autor je součástí represivního aparátu a nemůže se sám vytáhnout za tkaničky od bot k vlastní nezávislé tvorbě. K tomu by potřeboval více odvážné skromnosti a méně politických ambicí. Výsledkem je podivná zaslepenost. Bohužel. Kniha potvrzuje, že umění a politika nejde dohromady. Vodrážka jako autor je toho důkazem.
Dovolím si osobní poznámku. Moje zaujatost je v textu znát. Přiznávám, že po zkušenostech s a v USTR je pro mne objektivní pohled pouze vidinou. Omezím se na věcnou poznámku. Na s.268 je uvedeno, že Ginsberg byl králem pražského majálesu v roce 1968. Sorry, Mirko. Bylo to v roce 1965.
Vodrážka hodnotí Milana Kunderu, Václava Havla i Karla Gotta. Vyjadřuje se k historické úloze Charty 77. Má tak široký záběr, že je spíše určující, co nekomentuje, čemu se vyhýbá.
Přemýšlím, proč má potřebu předvádět autority jako Derrida, Foucault, Heidegger...a dokonce Lao-c´. V čem je je jeho Tao. Odkud a kam jde. Pod nesmlouvavou rétorikou agitátora akčního výboru je cítit nejistota. Přece sám nevěří feministickým tezím, které proklamuje. A pokud ano. Co ví o podstatě ženství, které roubuje na dětiny. Tedy dějiny, ale nechám překlep jako osudové znamení. Domnívám se, autor, umělec je "pouze" medium a vůli bohů měl by naplňovat s pokorou. Čí vůli naplňuje Vodrážka. Těch kterých chleba jídá. Tento "nezávislý novinář" není nezávislý ani ve svém šílenství. V tom spočívá zásadní rozpor nejen jeho práce.
Bylo by možné souhlasit či polemizovat s každou jeho stránkou. Ale z jaké pozice soudí Kunderu či Havla. Proč. Co ho k tomu vede. A zároveň nechává mnohé zcela bez kritiky. I když by komentář by jistě na místě. O své roli v odhalení "plagiátora" Pernese a v dehonestační kampani jak z počátku 50.let vůbec nepochybuje. To je poněkud děsivé. I když jeho poznámky o Chartě 77 mohou být relevantní, tak jeho selektivní rozhořčení důvěru nevzbuzuje. Kniha každopádně stojí za přečtení. I když vzhledem k jazyku a intelektuálním prostocvikům je to tak trochu "pain in the ass". V tom je dílo v souladu s autorem.
Mohu být snadno nařčen ze zaujatosti, označen účelovou nálepkou a vymeten ze scény jako seschlá mrtvolka brouka Řehoře. Polemizovat nad textem nemá význam. Zajímá mne charakter. Moje zkušenost s Vodrážkou je zcele ahistorická ale pro exil signifikantní. Setkali jsme se počátkem 90.let v San Franciscu. Umělci z Prahy podnikali spanilé jízdy do Ameriky. Mirek za podpory místních nadšenců předvedl v pronajatém sále emocionální hru na klavír. Po klaviatuře rejdil rukama i nohama jak Řehoř po stropě. Zatuchlí a omezení diváci strnuli úžasem. Starší muž v řadě přede mnou držel prošedivělou hlavu v dlaních a zacpával si uši. Takhle si koncert návštěvy rodáků z Prahy nepředstavoval. Dobře mu tak. K představení málem nedošlo. Chaos urovnal až Jiří Středa z Kanady, který na poslední chvíli zaplatil nájem sálu. To bylo v souladu s polistopadovou politikou a nadšením. Castro Street hostila komunitu, které vévodil Jim Čert. Atmosféra bytu připomínala krizi 30.let, ale to k undergroundu asi patří. Na stole se válely nezaplacené účty. Čert držel upomínku za kabelovou televizi, jako by to byl můj úpis. Návštěva byla krátká. V otevřeném auditoriu Stanford University řečnil Václav Havel. Taková byla doba.
Za dvacet let lecos se změnilo. Podstata je stejná. Věrozvěsti z Prahy vděční v Americe za koupelnu a postel na domácí půdě exil neznají. Potencionální konkurenci odrovnávají jak akční výbory kulaky. Jim totiž patří svět. Nebo to tak aspoň vypadá....
"Jistým bodem počínaje, není již návratu." Mantra českého undegroundu, proklamovaná autorem, platí stejně pro Karla Gotta, Václava Havla i Karla Kryla. Jenže cesta vede dál. Round and Around. Stárek je Čuňas. Čuňas je Stárek, plukovník BIS. Zaměstnanec USTR zkoumá druhou kulturu. Vodrážka překročil bod a tančí kolem a kolem jak křeček v kvadratuře kruhu. Je zaměstnán v USTR a přitom "nezávislý". Ústav vydal jeho knihu. Prodává se za 297 kč. Autor je establishment. Gratuluji. Dobrá věc se podařila. Radujme
se.
Mirek nebo Mirka (Vodrážka kulantně v transgenderovém smyslu zosobňuje obě pohlaví v jakési eunochoidní bezpohlavnosti) proklamuje teze o ženskosti dějin. K tomu používá akademický derivát jazyka feminismu uhnízděného převážně na amerických univerzitách. V tom je možná exoticky originální v zasmrádlých česky postkomunistických poměrech.
Jeho kritika mladých historiků píšících o době otců a dědů bez stopy reflexe německých synů nacistických otců je zcela namístě a zaslouží si uznání. V podobném duchu je neseno srovnání Charty usilující o dialog s režimem a lidí v undergroundu mimo systém. Vodrážka zmiňuje jako častý důvod k vypadnutí z vysoké školy odmítnutí studia marxismu. Tím bezděčně naznačuje, že tito studenti pocházeli z komunistických privilegovaných kolaborantských rodin tvořící páteř, esenci i tělo režimu. K přijetí na vysokou školu byly potřeba posudky a kádrový profil. V roce 1989 svazáci dělali revoluci. Kádrují i dnes.
Autor odmítá kulturu reprezentovanou Karlem Gottem. V tomto smyslu nahrazuje popkulturu subkulturou jinou. Bůh je mrtev. Ať žije Chaos. Vládne Chronos.
Bohužel Vodrážka je součástí a kniha produktem všeobecné totální korupce. Autor není Idiot a žije ve společnosti překrývajících se zločinných vazeb a zájmů. Právní kontinuita totalitního státu pokračuje. Občan se práva nedovolá, ale snadno může být obětí represivních složek. Pomáhat a Chránit. Znamená jak komu a jak kdy. K realitě se vztahuje asi jako slogany Ministerstva Lásky či vláda prasat v Animal Farm. Zločin je nejen tolerován ale normalizován. . Lidovědemokratické "kdo neokrádá stát, okrádá rodinu" nabylo postkomunistických kolosálních rozměrů. Skutečnost je provrtána tunely jal Blanka pod Prahou. Na to jazyk ani ideologie feminismu nestačí. Vodrážka možná strčil prst do vagíny dějin a zároveň sere mimo mísu. Otázkou je, co je schopen si uvědomit. Kde končí česká svoboda slova a začíná trestní stíhání. Na to kniha odpověď nedává. Psát beztrestně může v daných poměrech snad jen enouch nebo idiot. Vodrážka není Sokrates. Já taky ne. I když z Prahy do Atén už není tak daleko. Bohudík.
