Temné kouty

Gillian Flynnovou jsem si oblíbila už u jejích skvělých Ostrých předmětů. Když vyšla zmizelá, hned jsem ji musela mít doma a to platí i o Temných koutech. Úžasných Temných koutech. Jakože ty dvě předchozí knihy byly naprosto famózní, Temné kouty je ještě o něco přesahují – mají v sobě ještě takové cosi, co jim dodává na výjimečnosti. Jsou zkrátka dech beroucí.

Už když jsem si knihu nesla domů, nemohla jsem se dočkat, až se začtu. Sice ve mně opět hlodal malý červík pochybností, ale toho jsem zahnala už jen pohledem na senzační obálku. Když jsem se konečně uvelebila a začala číst, spadla mi čelist!

Místo nějakého úvodu, nebo prostého vhození do děje, kniha začíná ne zrovna hezky znějící dětskou říkačkou. Řekla jsem si "fajn, tohle bude něco". A taky že bylo. Seděla jsem jako přikovaná a jen četla a četla. Někdy ve dvě ráno se mi už tak moc chtělo spát, jenže to prostě nešlo – nemohla jsem to rozečtené jen tak odložit. Musela jsem číst až úplně do konce - do neskutečně strhujícího konce!

Už dávno vím, že Flynnová je skvělá, ale teď se zase vytáhla. Temné kouty jsou propracované, promyšlené, každá postava je dobře vyprofilovaná a nic na příběhu nevypadá ploše a nedotaženě. Prostě nemůžu přijít na chybu, hluché místo, nesrovnalosti. Temné kouty jsou vyspělý, psychologický i děsivý román zároveň. Zkrátka má všechny atributy skvělého thrilleru.

Flynnová a její knížky jsou jednoduše moje parketa. Doufám, že se vbrzku setkám s dalším jejím počinem. A že mě zase o něco víc ohromí!