Divočina: Skutečný příběh o nezlomnosti a hledání sama sebe

Autobiografický příběh ženy, která se po traumatických událostech rozhodne vyrazit na 1000 mil dlouhou pěší pouť po celém americkém pobřeží. Během cesty zažívá nejrůznější emoce: odhodlání, hněv, beznaděj, ale nakonec katarzi a naplnění.

Ukázka z textu

Stromy sahaly vysoko, ale já byla výš, stála jsem nad nimi na strmém horském svahu v severní Kalifornii. Před chvílí jsem si zula pohory a levá bota mi zapadla mezi stromy – převrhl se na ni můj obrovský batoh. Nejprve se vymrštila do vzduchu, pak přeletěla přes štěrkovou cestu a okraj srázu. Odrazila se od skalnatých výčnělků a zmizela pode mnou v korunách stromů. Měla jsem nulovou šanci ji zachránit. Ohromeně jsem zalapala po dechu, třebaže jsem tou dobou v divočině strávila třicet osm dní a dávno pochopila, že se může stát cokoli a že se to také stane. To ovšem neznamená, že jsem nebyla v šoku. Moje bota je fuč. Naprosto fuč. Přitiskla jsem si její osamocenou družku k hrudi jako miminko, ale k čemu je jedna bota, když člověk nemá druhou? K ničemu. Je zbytečná, navždy osiřelá, a já s ní nemohla mít slitování. Byla to velká a těžká, nesmírně neskladná bota značky Raichle z hnědé kůže, s červenou tkaničkou uchycenou ve stříbřitých kovových háčcích. Zvedla jsem ji do výšky, vší silou ji odhodila a sledovala, jak padá do bujného porostu a vytrácí se z mého života. Byla jsem sama. Bosa ... Zadívala jsem se k jihu, odkud jsem přišla, k divočině, která mě vystavila zkouškám a nepohodlí, a zvažovala jsem, jaké mám možnosti. Věděla jsem, že mi zbývá jediné. Že jsem vždycky mohla dělat jen jedno. Jít dál.